Šedesátileté ohlédnutí do minulosti FF UK otiskla loni dubnová rubrika ArchiFF časopisu FFakt. Článek od té doby získal na aktuálnosti nejen "výročním" rokem 2009, ale dalšími tématy: případ Milana Kundery chronologicky navazující na dění z našeho článku rozviřují média víc než rok; a případ parodování Vítězslava Nezvala ožije ve vzpomínkách pamětníků z katedry české literatury, které knižně vyjdou ještě v tomto roce. Přečtěte si o tom.
„Soudruhu, nemáš důvěru strany,
abys mohl pokračovat ve studiu.“ Tu větu slyšely před šedesáti
lety stovky posluchačů Filozofické fakulty. Pro studenty to
většinou znamenalo nástup na vojnu, pro studentky povinnost najít
si zaměstnání. Verdikty tenkrát vynášeli mladí komunisté,
kteří asi jen stěží tušili, jak brzy právě je může potkat
to samé. Už v roce 1949 ale začala komunistická revoluce požírat
své děti, mladé angažované straníky.
Na jaře 1949 poslal Jaroslav Dewetter,
dvacetiletý student Filozofické fakulty a člen KSČ, dopis svému
kamarádovi Milanu Kunderovi. Ten dříve studoval na stejné
fakultě, ale později přestoupil na FAMU. Také Kundera byl aktivní
mladý komunista. Možná i proto si Dewetter v jinak soukromém
dopise Kunderovi postěžoval na člena ÚV KSČ Jiřího Hendrycha a
na to, že na stranické škole, kterou navštěvoval, se špatně
organizuje práce. Dopis se ale ještě před Kunderou dostal do
rukou Státní bezpečnosti. A Jaroslav Dewetter musel na kobereček
na Ústřední výbor KSČ.Za kritiku k traktorům
Napoprvé z toho Dewetter vyvázl
snadno: dostal mírné pokárání a celý případ byl jako „náhodná
výchylka” uzavřen. Za tři měsíce se ale všechno změnilo.
Případ znovu oživila schůze stranické organizace na fakultě: ze
strany ho vyloučili, i když nikdo z fakultních komunistů dopis
neviděl. Záminka? V dopise údajně šlo o pornografii... Na stejné
schůzi komunisté vyhodili ze svých řad i studenta Jana Trefulku,
protože se Dewettera zastával. A trestu neušel ani Milan Kundera:
musel opustit KSČ na FAMU.
Pro Trefulku i Dewettera to znamenalo
konec studií. Trefulka skončil jako traktorista, Dewetterovi přišel
povolávací rozkaz. Byl zařazený na tvrdou vojnu k jednotkám PTP
(k „černým baronům“). Satisfakce se oba dočkali po osmnácti
letech: stranická rehabilitační komise na Filozofické fakultě v
roce 1968 zkonstatovala, že jejich vyhazov ze strany byl protiprávní
a uznala jejich členství od počátku jako nepřerušené. Dodejme
ovšem, že příliš platné jim to nebylo, vzápětí totiž přišla
normalizace a s ní nové prověřování straníků - a Trefulka
byl v roce 1971 vyloučen ze strany znovu a až do roku 1989 nemohl
publikovat.
Proti Nezvalovi, proti straně
Ve stejném roce jako Dewetter zasedli
ke psacímu stolu i Zdeněk Pachovský a Viktor Matys, oba studenti
FF UK a členové KSČ. Nepsali ovšem dopis příteli, ale nad
sklenkou vína dali dohromady básničku, ve které se vysmáli
komunistickému bardovi Vítězslavu Nezvalovi. Na jeho báseň Plán
ze sbírky Veliký orloj z roku 1949
„Siréna se rozhlaholí jako
ptáček
Smetanová pěna střikne z hoblovaček
Z pole zmizí
cizopasné kobylky
Zbudují se nové automobilky
Práce zkoriguje
omyl za omylem
Všichni vydají se za společným cílem.“
kontrovali parodickou básní Socialistická láska:
„Až mé
mužství bude kulminovat ve znamení Panny
Tvůj prs bude sladký,
podpaží hořké, klín slaný
Jak mořské ryby rozhozené na
divany
Jak sůl země, jak politika naší strany.
Dnes po celou
noc budu hrát si
S tvým tělem, jež se v mou náruč skácí
V
tvé zahrádce tak rádi sídlí ptáci
Jak básníci v
ministerstvu informací."
A tak dále... Básničku pak dávali
číst přátelům. Postupně se ale dostala až k soudruhům z ÚV
KSČ. A ti se už moc nesmáli.
Štoll – přítel, který nerozuměl
Rozjelo se stranické vyšetřování,
studenti museli k výslechům, do případu se zapojil i generální
tajemník strany Rudolf Slánský a kulturní guru KSČ Ladislav
Štoll. Ten jistě i proto, že autoři “pamfletu”, jak se
básnička začala nazývat, mu svůj text věnovali: „L. Štollovi,
příteli, který porozumí,“ stálo v podtitulu.
Případ přesáhl hranice fakulty,
strana se ho totiž rozhodla použít jako demonstraci síly a
výstrahu ostatním studentům, umělcům i kritikům, zkrátka
intelektuálům. Vyvrcholení komunisté naplánovali na říjen
1949, a to na schůzi základní organizace KSČ na Filozofické
fakultě. Hlavní roli samozřejmě nehráli fakultní komunisté,
ale Ladislav Štoll a Jiří Hendrych z ÚV KSČ.
Mladí komunisté Pachovský s Matysem
se dozvěděli, že jejich básnička „pod pláštíkem literární
satiry hrubě a sprostě napadá politiku strany, s. Gottwalda, Rudou
armádu, tedy osoby a věci, které jsou každému komunistovi
svaté.“
Výsledek mohli z atmosféry schůze odtušit už předem:
oba byli z KSČ vyloučeni. Ale s postihem odešli i ti, kteří
parodii na Nezvala jenom četli: dostali důtky či napomenutí. Mezi
nimi i mnoho mladých komunistů, kteří jen před několika měsíci
seděli v prověrkových komisích a vylučovali své spolužáky.
Jakub Jareš, Katka Volná
LEGRACI Z NEZVALA, TU STRANA NEVZALA.
Až rehabilitační komise v roce 1968 označila studentské verše
nikoliv za „hrubý a sprostý“ útok proti straně, ale za
literární parodii.
Zdroj: Archiv UK, fond KSČ FF UK,
karton 34