Zaznamenali jsme ohlasy na seminář Mechanismy ovládání a moci: KSČ na FF UK 1969-1989 a na celý projekt, který zkoumá normalizační minulost Filozofické fakulty. V Lidových novinách svou glosu zveřejnila Petruška Šustrová. Seminář na svém blogu zevrubně popsal a osobními vzpomínkami doplnil historik Antonín Kostlán. V článku o zkoumání minulosti a o politických sporech kolem vznikajícího Ústavu pro studium totalitních režimů zmínil výzkum mechanismů KSČ na FF UK týdeník Respekt, jehož reportér se účastnil některých bloků našeho semináře. V časopise Babylon je projektu a semináři věnována celá strana 6, v časopise A2 glosuje seminář Filip Pospíšil. Průběh semináře na H-Soz-u-Kult popsala a zhodnotila francouzská historička Muriel Blaive, která ho pokládá ho za jeden ze zdejších prvních vážných pokusů o nemilitantní přístup ke komunistické minulosti.

Na Karlově Universitě v Praze se 9.ledna 2008 uskutečnil významný seminář s názvem Mechanismy ovládání a moci. KSČ na FFUK, 1968 – 1989. Tento den bychom fakticky mohli označit za zrod společně sdíleného – na rozdíl od konfrontačního – nahlížení na komunismus v České republice. Seminář se přinejmenším stal prvním seriozním pokusem o nemilitantní přístup k dějinám komunismu.

Neočekávaný vstup skupiny sedmi magisterských a doktorandských studentů historie a literatury, včetně vedoucí projektu Katky Volné, na českou historickou scénu – respektive zájem, s nímž byl jejich výzkum přijat – vskutku představuje počátek nové epochy. Ne všichni se přitom chtějí stát historiky; na semináři však při prezentaci dílčích výsledků projektu, jehož původcem je literární historik Tomáš Glanc, zastávali bez výjimky nezaujatý analytický pohled na komunistickou minulost. Akademickou záštitu projektu převzal spolu s Tomášem Glancem i historik Michal Kopeček. Zatím se studenti pustili do studia působení Komunistické strany Československa na Filosofické fakultě v období let 1968 až 1989 sami, bez finanční podpory. Vyhledali, utřídili a digitalizovali více než 30 000 stránek dokumentů z univerzitních archivů, což samo o sobě představuje obdivuhodné množství práce.

To, co je na tomto dni tak mimořádné, nejsou ani tak první zveřejněné výsledky – ačkoliv byly podle očekávání velmi zajímavé – jako spíše okolnosti, které seminář provázely. V prvé řadě se Katka Volná a její spolupracovníci věnují tématu, které je v České republice stále ještě neobvyklé. Nezahrnuje totiž pouhé studium represe a odporu (obvyklá volba, která vychází z obecně rozšířeného totalitního paradigmatu), nýbrž daleko citlivější náhled do problematiky, který poskytuje prostor pro analýzu rozličných taktik, jimiž se lidé režimu přizpůsobovali. S pomocí zkušenějších badatelů Michala Kopečka, Jaroslava Cuhry a Michala Pullmanna dospěli studenti k názoru, že taková analýza je mnohem užitečnější než morální odsouzení. Důslednost, s níž tuto linii sledovali, je potěšitelná i z dalšího důvodu. Mnoho zavedených historiků, kteří byli činní již v době normalizace a kteří stále ještě nevědí, jak se s touto osobní a kolektivní minulostí vyrovnat, zaujímá totiž i nyní mocenská nebo prestižní místa v hierarchickém systému, který má sklon bránit mladším badatelům v akademické dráze. Je pravda, že tyto poměry byly v posledních letech narušeny příchodem mladých a radikálních antikomunistů, ale ti si budovali kariéry spíše prostřednictvím svých politických postojů než na základě konkrétního historického bádání.

V této souvislosti je potěšitelné, že ve skutečnosti tvořily obecný rámec výkladu tohoto projektu sociální dějiny komunismu, přestože se součástí odborného slovníku studentů (ale ani profesorů) historie dosud nestala a v této podobě ani nebyla uznána. Michal Kopeček, jehož skvělé vystoupení uvedlo závěrečnou diskusi u kulatého stolu, v této souvislosti dokonce zmínil užitečný analytický nástroj - metodologii Eigensinn (tedy pokus o zachycení logiky jednání historických aktérů). Podle našich vědomostí je to poprvé, kdy se to na české akademické půdě veřejně stalo. V zemi, kde je od roku 1989 jakýkoli sociálně historický přístup ke zkoumání komunismu důsledně bagatelizován a zesměšňován, proklamuje Katka Volná ve svém referátu, že nevidí důvod „proč by se takové téma nemělo zkoumat“.
Zmiňujeme se o tomto v pravdě neuvěřitelném aspektu semináře, jako by mu nikdo z posluchačů neoponoval. Posluchárna byla neočekávaně plná (většinou takovýto typ semináře přiláká 20 lidí nebo někdy i méně), tak plná, že se více než 100 lidí mačkalo v prostoru projektovaném pro 50 osob; každou chvíli někdo přinášel nové židle, ale přesto někteří museli stát podél zdí nebo sedět na zemi v uličkách. Většina pražských historiků starší generace zde seděla pohromadě s nynějšími studenty Karlovy university, což nás mile překvapilo, neboť většinou se profesoři neobtěžují méně významné studentské semináře navštěvovat. Ale to nebylo vše, předepsané role se překvapivě obrátily; profesoři se ocitli v roli svědků sledované doby a bez diskuse vyslechli odborný soud z úst mladých „historiků“.

Přesto, nebo spíše právě proto, se seminář stal místem do této chvíle nevídaně poklidné konfrontace mezi „historiky“; první generací badatelů, která komunismus přímo neprožila (někteří v roce 1989 sotva odrostli batolecímu věku) a „svědky“. Místo toho, aby se ti druzí zmocňovali mikrofonu a snažili se vysvětlit, jak to doopravdy bylo, nabídli pouze několik upřesňujících poznámek a poděkovali mladým historikům za odbornou kvalitu jejich práce; a naopak, místo toho, aby je mladí trapně přerušovali a pokoušeli se je uklidnit, naprosto bez komplexů jim poděkovali za odpověď či poznámku a přešli k další otázce.

Novou atmosféru odráželo i uspořádání závěrečného kulatého stolu, který svedl dohromady intelektuály, jejichž odborná kariéra byla z politických důvodů přerušena (Oldřich Tůma, Miloslav Petrusek), s těmi, kteří v normalizačním režimu dál profesně působili(Alena Macurová, Miroslav Hroch) a dokonce s jedním historikem (Jan Pelikán), jehož kariéra měla v pozdější normalizační době svůj počátek. Tolerance, s níž byli tito později jmenovaní přijati, a vlastně především radostná atmosféra tohoto dne – přítomní se při různých příležitostech srdečně a téměř nostalgicky smáli – jsou prvními ukazateli, že se rodí kolektivní, poměrně konzistentní pohled na komunistickou minulost; nejen proto, že se uvolňuje napětí mezi donedávna protilehlými antagonistickými tábory, ale protože mladší generace získává oprávnění se diskuse o této minulosti - která se tak pomalu stává minulostí celého národa – účastnit.

Proč k této situaci došlo nyní a zde, může být samozřejmě předmětem spekulace: možná proto, že téma je tak blízko srdci všech (všichni profesoři na této fakultě studovali a pravděpodobně skrz postoje studentů objevují svá vlastní mladší „já“ a současní studenti mohou tento detailní pohled vztáhnout přímo na minulost svých předchůdců)? Protože téměř všichni „svědci “ jsou taktéž historici? Protože čas právě teď uzrál (19 let po Sametové revoluci, tj. jedna generace)? Protože tento vývoj nebyl ovlivněn vnějšími vlivy (mladí historici načerpali zkušenosti ze zahraničních výzkumných modelů, ale jako Češi …)?

V každém případě můžeme prohlásit, že tento seminář se stal první a jedinečnou událostí nového směru. I když bude projekt v následujících letech určitě pokračovat, nepůjde to bez překážek. Ukázalo se to v samém závěru semináře: v průběhu poslední hodiny vystoupil antikomunistický historik Petr Blažek a veřejně obvinil jednoho z diskutujících z kolaborace s tajnou policií. Tento jev není ani nový ani zvlášť pozoruhodný, nicméně narušil společně sdílenou přátelskou atmosféru semináře, která až do té chvíle převládala. Po období konfrontací historiků-svědků a historiků-soudců přichází zřejmě čas pro historiky-analytiky, kteří definitivně odloží normativní, předem vytvořená teoretická východiska. Nějakou dobu však budou muset obě skupiny ještě žít a pracovat vedle sebe.

Autor zprávy: Muriel Blaive, Institut Ludwiga Boltzmanna ve Vídni (ve spolupráci s Nicolasem Maslowskim z Collegium Minor v Praze), e-mail: muriel.blaive@ehp.lbg.ac.at

(Z angličtiny přeložila Jana Spurná)

On 9 January 2008, a memorable seminar took place at Charles University in Prague entitled Domination and Power Mechanisms of the Czechoslovak Communist Party at the Philosophical Faculty, Charles University, 1968-1989. In fact, this day should almost be coined as the birth of a collective – as opposed to conflictual – memory of communism in the Czech Republic; at the very least, it can be seen as one of the first serious attempts to a non-militant approach to history of communism.

The chance arrival on the Czech historical scene of a group of seven PhD and MA students in history and literature, including project leader Katka Volná, or rather the way in which their research was received, does indeed mark the beginning of a new era. Not all of them even intend to become historians but they defended in this seminar a dispassionate analytical conception of the communist past, while presenting the preliminary results of a project fathered by literature historian Tomáš Glanc – who provides it, along with historian Michal Kopeček, with its academic patronage. They decided to undertake it alone (i.e. without funding) yet, in order to study the influence of the Czechoslovak Communist Party at the Philosophical Faculty between 1968 and 1989, they have dug up, inventoried and digitalized already more than 30 000 pages of documents from the university archives, which represents an impressive amount of work.

What made this day so special, however, were not so much the first results they presented – although they were as interesting as could be expected – but the circumstances surrounding this seminar. First of all, Katka Volná and her colleagues pursue a topic which is still rather unusual in the Czech Republic insofar as it involves not only a study of repression or resistance (a classical repertoire which results from a lasting prevalence of the totalitarian paradigm) but a more nuanced theme leaving space for an analysis of people’s adaptation strategies to the regime. The mentoring of three more experienced scholars, Michal Kopeček, Jaroslav Cuhra and Michal Pullmann, indeed helped them to realize that analysis is more useful than moral condemnation. But their insistence to follow this path is all the more pleasing that many established historians, who were already active under normalization and who are not sure how to deal with this personal and collective past, simultaneously occupy power or prestige positions in a hierarchical system which tends to deprive younger scholars of academic legitimacy. It is true that this state of affairs was disrupted in most recent years through the emergence of young and snapping militants of anti-communist obedience, but the latter built their careers on political stances much rather than on actual historical research.

In this context, it was refreshing that social history of communism did in effect constitute the general frame of interpretation of this project even if it is not yet part of history students’ (and professors’) vocabulary and was not acknowledged as such. Michal Kopeček, who made an excellent introduction to the final round table, even evoked the concept of Eigen-Sinn as a useful analytical tool – to the best of our knowledge, it is the first time this happened publicly on Czech academic ground. In a country where any type of social approach of communism has been consistently ridiculed since 1989, Katka Volná was commandeering in her statement that she doesn’t see “why such a topic shouldn’t be studied”.

We touch here upon the truly incredible aspect of this seminar, as she really was not contradicted by anyone in the audience. Yet the room was unexpectedly full (usually this kind of seminars attracts 20 people or less), so full, in fact, that more than 100 people tried to press themselves in a space designed for 50 ; new chairs were brought in every so often but people still had to stand along the walls or sit on the floor in the alleys. Most of Prague historians of the older generation sat there in the company of current Charles University students, a nice surprise as professors usually don’t bother to attend students’ smaller seminars. But there was more than that, an unexpected reversal of the prescribed roles: the professors acted as witnesses of the time under scrutiny and acknowledged without discussion the expertise of the young “historians”.

Inspite – or rather because – of this, this seminar was the seat of a, to date, uniquely peaceful confrontation between « historians » – the first generation of scholars who didn’t experience communism firsthand (they were barely more than toddlers in 1989) – and « witnesses. » Instead of seizing the microphone and improvising lengthy presentations of their own, the latter merely brought in a few precisions and thanked the historians for the quality of their work; instead of embarrassingly trying to cut them short and to appease them, the historians, devoid of any complexes, merely thanked them without comment and moved to the next question.

This new spirit was also illustrated in the composition of the final round table, which brought together not only intellectuals whose career was impeded for political reasons (Oldřich Tůma, Miloslav Petrusek), but some who continued their career under the normalization regime (Alena Macurová, Miloslav Hroch) and even one historian who, as he explained himself, actually started his career under late normalization (Jan Pelikán). The tolerance in which the latter was received and more generally the jolly atmosphere of the day – the audience laughing heartily and almost nostalgically on multiple occasions – are the first indicators that a collective, relatively coherent, vision of the communist past is emerging, not only because the tension between formerly opposed camps is relaxing but also because younger generations are gaining legitimacy in discussing this past – which is therefore slowly becoming the past of the whole nation.

Why this happened here and now is of course subject to speculation: perhaps because the topic is so close to everyone’s heart (all professors studied in the very same faculty and probably recognize in the students their own younger selves, while nowadays students can relate to this particular aspect of their elders’ history)? Because most of the “witnesses” are themselves historians? Because the time is just ripe (19 years after the Velvet Revolution, i.e. one generation)? Because this process was devoid of any external influence (young historians deriving some of heir inspiration from foreign research models but being themselves Czech, i.e. legitimate)?

In any case, it can be assumed that this seminar was the one first occurrence of a new trend. But although it will certainly develop in the coming years, it will not be without setbacks. This was made clear at the very end of the seminar: when anti-communist historian Petr Blažek made an appearance in the audience at the last hour, it was to publicly accuse one of the panelists of having collaborated with the secret police. This attitude is neither new nor particularly interesting, but it did disrupt the collective, friendly atmosphere of research which had prevailed so far. After the historian-witness and the historian-judge, the time seems to have come for historian-analysts to put aside normative pre-conceived theoretical standpoints. However, the latter will clearly have to coexist with the former for yet quite some time.

Report from:

Muriel Blaive, Ludwig Boltzmann Institute, Vienna (with the contribution of Nicolas Maslowski, Collegium Minor, Prague)

E-mail : muriel.blaive@ehp.lbg.ac.at

Organizer: Katka Volná, Philosophical Faculty at Charles University, Prague

Date, place: 9 January 2008, Charles University, Prague

Programme:

9:30: Welcome by the Dean of the Philosophical Faculty, Michal Stehlík

9:35: “Normalization of the normalization period” (presentation of the project by Tomáš Glanc)

9:50: “Current state of research on the normalization period at the Philosophical Faculty, Charles University. Introduction to the structure of the Czechoslovak Communist Party at the Faculty” (Katka Volná, Jakub Bachtík)

10:10: Discussion

10:25: “The Czechoslovak Communist Party at the Faculty from the ‘Prague Spring’ to the ‘Healthy Core’. Analysis of the ‘crisis’ period as a starting-point for the normalization period” (Jakub Jareš, Katka Volná)

11:00: Discussion

11:15: “Party membership screening, dismissals and dissolution of departments at the Faculty between 1969 and 1971” (Jakub Jareš)

11:35: Discussion

11:55: “Party information system at the Faculty” (Barbora Hartigová)

12:15: Discussion

12:30: Lunchbreak

13:30: “Ideological upbringing at the Faculty – forms of ideological actions” (Klára Pinerová)

13:50: Discussion

14:05: “Evaluations as the basic form of political and academic control” (Matěj Spurný)

14:25: Discussion

14:40: “Entrance exams at the Faculty at the time of normalization: criterias of decision-making” (Edith Holečková)

15:00: Discussion

15:15: “How to research or not to research the normalization period at the Faculty of Philosophy? Personalities with experience at the Faculty in the normalization period discuss the current results” (Moderator: Michal Kopeček, Participants: Oldřich Tůma, Jan Pelikán, Alena Macurová, Miloslav Petrusek, Miloslav Hroch)

16:30: End of the seminar