Třídní interpretace Máchova Máje. Charakter motýlího letu, který určuje, jak moc je báseň marxistická. I to byla realita výuky na literárněvědné katedře bohemistiky před Listopadem. Prazvláštní poměry plné ideologických žvástů ožívají v knize „Tato fakulta bude rudá! Katedra české literatury očima pamětníků a v dokumentech“, jejíž prezentace proběhne ve středu 13. ledna v pět odpoledne – přímo na hlavní budově, v místnosti 104.

V nové knize vzpomíná na svou katedru 18 kantorů. Na sedmi set stránkách najdeme dokumenty o rozdaných výpovědích, dobové fotky, seznamy přednášek z let 1948-1989 a hlavně rozhovory s učiteli. Generace „Kunderových vrstevníků“ přibližuje v téměř deseti rozhovorech padesátá léta a poměry na katedře drcené stalinizací a dogmatickým stranickým sektářstvím. I na to, jak se do toho drcení zapojovala a jak se na vše dívá dnes. Dále v knize promlouvá generace, pro kterou byla formující šedesátá léta, uvolnění a následné normalizační zatuhnutí. A nakonec dostává slovo „generace Michala Viewegha“ dorůstající v osmdesátých letech, pro kterou už byla stranická politická angažovanost určitou samozřejmostí. „Oslovili jsme všechny nám známé a dostupné vyučující na katedře,“ píše v úvodu knihy její editor Jiří Holý. Někteří ale rozhovor zcela odmítli, jiní se zase neuvolili přepsaný záznam autorizovat...

Kronika oboru: podrazy a hádky

Padesátileté dějiny katedry nevyvstávají z rozhovorů a dobových dokumentů jako éra vědeckého bádání o literárních zákonitostech a dílech. Daleko spíš jde o mocenské hry, spousty hnusných křivd a všemožné eskalace osobních nevraživostí, to vše je balené do ideologického slovníku a bojůvek na různých úrovních vnitrostranické hierarchie.

Pamětníci popisují, s jakým despektem pohlíželi celé roky na dva „Slávečky“, vědecky neschopné Jaroslavy: Taxe a Voráčka. Zároveň byl ale vysmívaný Tax mocným stranickým šéfem – několik pětiletek stál v čele nejvyššího fakultního orgánu KSČ. A Voráček se zase na konci osmdesátých let dostal do čela katedry, kde k radosti mnohých vystřídal „fantoma katedry“ Vítězslava Rzounka. „Slávečkové“ tedy zdaleka nebyli pro smích, bez vlivu a bez moci. Nejvíce vlivu si ale uzurpoval autor citátu z titulu knihy: Rzounek, který na katedře působil v 70. a 80. letech.

O „turbostudentce“ zvesela

Rzounkův aktivní a rozsáhlý podíl na čistkách, na šíření strachu, na protežování hloupých kádrů, zejména Zdeňky Bastlové, a na devastaci oboru popisuje řada zpovídaných podobně. Většinově shodně, leč o poznání komitěji vyznívají příběhy svázané s Bastlovou. V knize je přetištěna i povídka Vladimíra Macury, která udělala Bastlové a obhajobě její kandidátské práce ostudu už v roce 1988, kdy vyšla v oficiálním časopise Tvorba.

Bastlová mimochodem patřila mezi tehdejší „turbostudenty“: titul získala vskutku v rekordním čase.

„Jedná se o soudružku, která – jak vyplývá z materiálů – vystudovala FF UK externě ve zkrácené době (za 3 roky) a během mateřské dovolené napsala rigorózní práci a složila rigorózní zkoušku,“

konstatovala stranická skupina ve stanovisku k jednomu anonymu na podzim roku 1980. Jiný anonym se řešil o dva roky později (viz dokument).

Oba jmenovaní byli nesnesitelní i pro ostatní na katedře, ať straníky či nestraníky. Vyhrocené vztahy potvrzuje i – na fakultní poměry velmi ostré – vyjádření členů katedry z 27. listopadu 1989: považovali

„za nezbytné distancovat se od vystupování a působení prof. Rzounka s doc. Bastlové a těch, kteří se k nim hlásí, protože způsobem, jakým uplatňovali marxistickou metodologii v pedagogické a odborné činnosti, diskreditovali pedagogické a odborné úsilí katedry i oboru.“

Z bohaté galerie vzpomínek tehdejších kantorů se lze dovědět mnohé, především však to, že opravdová věda se na katedře mohla dělat snad jen za krátkého působení Felixe Vodičky a že válka se Rzounkem se pro řadu lidí stala smutným středobodem jejich fakultního života...

Katka Volná, ÚČLLV

Konkubiát šéfa katedry prošetřovala i bezpečnost. Anonymy byly v osmdesátých letech běžnou součástí života katedry - tento případ nakonec komise přestupkového řízení ONV v Praze 1 uzavřela udělením veřejné důtky. (Dokument na rozdíl od šestnácti jiných není součástí knihy, o situaci na katedře nicméně vypovídá věrně...)

Zdroj: Archiv UK, fond FF KSČ, karton 169