KSČ na FF UK

Výběr z ohlasů na ''Krasnoarmějce''
Publikováno: Friday, 09.05. 2014 - 08:57:35
Téma:


Monografie Náměstí Krasnoarmějců 2 se umístila mezi vysoce kvalitními monografiemi Univerzity Karlovy. Když jsme po roce a půl od vydání kompletovali ohlasy, zjistili jsme, že se jich najde docela dost i v odborném tisku. Výběrový přehled zde.   

JAREŠ, Jakub – SPURNÝ, Matěj – VOLNÁ, Katka a kol.: Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace, Praha 2012.

Recenze v odborných časopisech

Sommer, Vítězslav: Filozofická fakulta za časů normalizace, Dějiny a současnost, 2013, č. 12, s. 52.

Hálek, Jan: Jakub Jareš, Matěj Spurný, Katka Volná a kol., Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace, Práce z dějin Akademie věd 5, 2013, č. 1.

Cajthaml, Petr: Jakub Jareš – Matěj Spurný – Katka Volná a kol.: Náměstí Krasnoarmějců 2: učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace, Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze 2012, 400 s., Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 53, 2013, č. 1, s. 128–131.

Janata, Michal: Kam sahají stíny normalizace na FF UK?, Securitas Imperii 22, 2013, č. 1, s. 242–248.

MERVART, Jan: Jakub Jareš, Matěj Spurný, Katka Volná a kol., Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace, Marginalia Historica, 2013, č. 1, s. 165–168

Recenze a ohlasy v publicistických časopisech

RYCHLÍK , Martin: Odstíny rudé fakulty, Česká pozice, 24. 11. 2012.

GRUBER, Jan: Rudá fakulta. Normalizace na Filozofické fakultě UK, A2 9, 2013, č. 6, s. 27. 

NODL, Martin: Glosy historické XLVI (Náměstí Krasnoarmějců 2, Evy Janečkové Proces s protektorátní vládou), Souvislosti. Revue pro literaturu a kulturu, 2012, č. 4.

SÍGL, Miroslav: Kniha – Prověřená fakulta v normalizaci, Neviditelný pes, 3. 12. 2012.

Mediální ohlasy (výběr)

STRAŠÍKOVÁ, Lucie: Náměstí Krasnoarmějců 2: Adresa „ostrůvku pozitivní deviace“, ct24.cz, 22. 11. 2012.

ZÍDEK, Petr: Voříšek z kontextu vytržený. Rozhovor s autory knihy Náměstí Krasnoarmějců 2, která pojednává o Filozofické fakultě UK v době normalizace, Lidové noviny 25, příloha Orientace, 2012, č. 281, 1. 12., s. 4.

NĚMEČEK, Tomáš: Polemika s mladými historiky, Lidové noviny 25, 2012, č. 285, 6. 12., s. 10.

KOMÁREK, Michal: Naše obyčejná normalizace. Rozhovor s Matějem Spurným, Literární noviny, 10. 1. 2013, s. 4. 

KLIMEŠ, David: Minirecenze, E15, 7. 12. 2012, s. 16.

MOŠPANOVÁ, Eva: Voříšek a ti druzí, Respekt, 26. 11. 2012, s. 24.

BAROCH, Pavel: Studenti ho milovali, StB ho získala ke spolupráci, Aktuálně.cz, 8. 12. 2012.

Plné znění textů z LN:

Voříšek z kontextu vytržený

Rozhovor Petra Zídka s autory knihy Náměstí Krasnoarmějců 2, která pojednává o Filozofické fakultě UK v době normalizace, Lidové noviny 25, příloha Orientace, 2012, č. 281, 1. 12., s. 4.

Kniha sedmi mladých historiků „Náměstí Krasnoarmějců 2“ o Filozofické fakultě UK v době normalizace (dále se na ní podíleli Jakub Jareš, Adam Horký a Klára Pirnerová) představuje určitý přelom v bádání o 70. a 80. letech. Poprvé se někdo snaží bez apriorních odsudků ukázat, jak tehdejší společnost fungovala. 

* LN Přestože tzv. zdravé jádro tvořilo na počátku na filozofické fakultě pár osob, relativně rychle se mu podařilo školu „znormalizovat“. Čím si vysvětlujete, že odpor proti normalizaci byl tak malý? 

Katka Volná: Na počátku byl odpor výrazný a celkem dlouhý. Trvalo dlouho, než se na fakultě po pražském jaru našlo oněch pět „normalizátorů“, a pak jim nějakou dobu trvalo, než na nové poměry ostatní přistoupili. 

Matěj Spurný: Je potřeba vzít v úvahu dvě věci: za prvé, že trvalo dva až tři roky, než se vše rozeběhlo, což je relativně dlouhá doba – představte si, že by teď na vás v redakci začal někdo tlačit a vy byste se tomu dokázali tři roky bránit. Druhá věc je, že zhruba sedmdesát osob ze čtyř set bylo nuceno odejít – šlo o mnohem větší čistku než třeba po únoru 1948. To, že na „normalizaci“ lidé přistoupili, si vysvětluji tak, že byla velmi dobře odhadnuta míra kompromisů, které lidé ještě dokázali snést. Šlo to postupně: kdo nejdříve udělal malý ústupek, byl náchylnější pak udělat větší a nakonec se dostal do situace, kdy nedokázal rozpoznat, že už má říci ne. Za odměnu všem zůstal nějaký do jisté míry autonomní prostor. 

Marta Edith Holečková: Dominantním rysem tohoto přechodného období byl strašný chaos na celé fakultě, během něhož nebylo jasné, jaká stanoviska jsou správná a kam se vývoj bude ubírat. 

Jakub Bachtík: Z pohledu komunistické strany ovšem byla úspěšnost konsolidace problematická. Stranická organizace dlouho procházela nespokojenosti a permanentní krize: až do konce 70. let se například nepodařilo vrátit stranickou organizovanost na úroveň z roku 1968. 

* LN Vaše kniha je pozoruhodná tím, že se vyhýbáte etickým hodnocením lidí. 

Matěj Spurný: Snažíme se ukázat jednání lidí plasticky, tedy nehodnotit je a priori, neplýtvat zjednodušujícími soudy, neškatulkovat osoby podle toho, jakou měly funkci nebo s jakou organizací spolupracovali. Myslím, že čtenáři poskytujeme dost vodítek, aby si udělal vlastní závěr. Úlohou historika není zařazovat lidi do nějakých etických škatulek, ale spíše se snažit porozumět jejich jednání. 

Katka Volná: Vidím tu i žánrový problém. Cílem knihy není podat zhodnocení toho, kdo se jak na fakultě choval, ale ukázat, jaké vůbec byly možnosti jednání v dané době. Všichni tehdejší aktéři zažívali střet různých loajalit – na to se jednoznačné nálepky použít nedají. 

Marta Edith Holečková: Mám trochu problém s tím, že když ukazujeme možné strategie jednání, u řady osob nám vlastně vypadnou některé podstatné rozměry jejich fungování na fakultě, třeba vztah ke studentům, které prameny nezachycují. Možná že některé lidi tím stavíme do negativnějšího světla, než si zaslouží. 

* LN Proč píšete o „komunikaci s StB“ v případech, kdy je jasné, že šlo o dlouholeté udavačství nebo konfidentství? 

Marta Edith Holečková: Tyhle termíny jsou emotivní a do vědecké práce moc nepatří.

Matěj Spurný: Chtěli jsme otevřít rozhovor o těch věcech. To nemůžete udělat tak, že ty lidi budete bít do hlavy kladivem s tím, že jsou udavači. Musíme si uvědomit, že i když známe všechny dochované dokumenty, ty osoby nikdy nemůžeme vidět vcelku. Je tu tedy nutná určitá pokora historika. Spolupráce s StB je vinou emocionálního přístupu dnes úplně zablokované téma, o kterém nedokáže mluvit téměř nikdo. 

* LN Když zkoumáte různé „strategie“ v komunikaci s StB, zjišťujete, že jediný účinný způsob, jak se jí zbavit, bylo od počátku „spolupráci“ důrazně a jednoznačně odmítnout. Toto zjištění pak ale vzápětí shazujete tím, že není ověřeno na dostatečně reprezentativním vzorku. 

Matěj Spurný: Máme takové případy tři, což skutečně není dostatečný vzorek. Jejich zkušenost se nedá generalizovat také proto, že to byli zaměstnanci elitní instituce, lidé se značným sociálním kapitálem – u neznámých příslušníků undergroundu to mohlo být jinak. Ti lidé také předem nemohli vědět, že právě tohle je zájmu StB zbaví. 

Katka Volná: Nemáme na to všichni stejný názor. Třeba na případu historika Miroslava Hrocha se neshodneme, ale snažili jsme se dostat do knihy co nejvíce relevantních věcí, na jejichž základě si může čtenář udělat vlastní názor. 

Marta Edith Holečková: Myslím, že to mlčení bylo univerzálně funkční, v disidentských kruzích kolovaly poučky, jak se má člověk v takové situaci chovat, a „nebavit se“ bylo jedno z prvních přikázání. 

Katka Volná: Situaci, že na nás někdo tlačí, známe všichni z běžného života. Jsme ve šťastnější době, že tu není StB. Ale lidé v 70. nebo 80. letech to štěstí neměli: přišel za nimi někdo a začal se ptát na kolegy v práci. A nějaká nevyřčená hrozba, že pokud mu to neřeknou, tak už tam taky nemusí pracovat, nad tím visela vždy. Ne každý je v komunikaci nastavený tak, že druhé snadno posílá do háje. 

Jakub Bachtík: Každý z nás má k tomu nějaký etický postoj a myslí si o těch lidech něco, ale při zkoumání toho materiálu nám došlo, že ty věci jsou mnohem složitější, než se zdá z mediální pěny dní. 

Marta Edith Holečková: Slovo „strategie“ zní hodně racionálně, ale často šlo o úplně intuitivní jednání. Že z toho pak děláme strategii, to je vlastně naše konstrukce, jejíž pomocí se snažíme pochopit různé vztahování se k moci, ale ti aktéři o tom takhle nepřemýšleli. Jednali impulzivně a spontánně. 

Katka Volná: Často k tomu navíc dokumenty nejsou kompletní. Svazky jsou hodně proskartované. A lidé, kterých se to týká, o tom mluvit nechtějí – nebo už nemohou, protože jsou mrtví. 

* LN Historika Miroslava Hrocha uvádíte mezi „významnými vědci“ té doby. Je ale vůbec možné o někom, kdo udával své kolegy, mluvit jako o významném vědci? Je věda úplně nezávislá na etice? 

Katka Volná: Hrochův osud je spíš na román. Nebo na samostatnou vědeckou knihu. Osobně bych k němu na seminář asi chodit nechtěla. A když s ním dělá Respekt velký rozhovor a nezeptá se ho na jeho minulost, tak mě to zaráží, protože jinak se o takové věci vždy zajímají. Myslím, že při své vysoké inteligenci Hroch nepochybně ví, co dělal a jak manipuluje svůj současný obraz.

Matěj Spurný: Významný vědec neznamená vždy, že je to eticky čistý člověk. Hroch je jediný český historik, který podstatně ovlivnil bádání o moderních dějinách, významně posunul poznání nacionalismu, což je jedno z klíčových témat pro střední Evropu 19. a 20. století. Zároveň asi každý, kdo ho zažil, potvrdí, že je to jeden z nejlepších učitelů na fakultě, který dokáže vést studenty k analytickému myšlení. 

Jakub Bachtík: Když postavíme Hrocha třeba vedle Vítězslava Rzounka, který byl odborná i lidská nula, vidíme, že ti lidi fakt nejsou stejní. Ale i tak bych měl s takovým učitelem problém, rozhodně bych ho nepovažoval za osobnost, ke které bych se mohl hlásit. 

Katka Volná: Co mně na něm nejvíce vadí, není vlastně tolik jeho minulost, ale jeho dnešní postoj k ní. Že spíš mlží, než že by se to snažil nějak prosvětlit. Vzhledem k tomu, že je historik a že mu má o poznání minulosti jít, je to vlastně profesní selhání... 

* LN Otvíráte problém osob, které spolupracovaly s StB z titulů svých funkcí. Je to i případ někdejšího předsedy fakultního výboru SSM a donedávna moderátora televize Nova Karla Voříška, který byl na základě vaší knihy odvolán z funkce. Co si o tom myslíte? 

Katka Volná: Komentovat rozhodnutí televize Nova je trochu mimo – neznáme jeho pozadí ani všechny důvody. 

* LN Tak jinak. Měl by takový člověk zastávat tu funkci, kterou zastával pan Voříšek? 

Marta Edith Holečková: Já s tím nemám problém. 

Matěj Spurný: Čtvrt století po revoluci mi nepřijde dobré, aby lidé přicházeli o práci za to, co dělali v 80. letech. 

* LN Spolupráce s StB je u nás de facto jediný nepromlčitelný zločin. 

Katka Volná: Moc tomu nerozumím. Vždyť i podle lustračního zákona je Voříšek čistý, takže dnes neporušuje vůbec nic. 

Matěj Spurný: Na druhou stranu je ale dobré, když se začne mluvit o tom, že lidé, kteří byli tehdy různým způsobem zapojeni do systému, byli a jsou součástí naší společnosti, že to nejsou nějací vetřelci odjinud. Ale nemělo by se to zvrhnout v to, že se jen na někoho ukáže prstem. 

Katka Volná: Pokud jde o Voříška, přijde mi důležitější ne to, že předával nějaké informace StB, což z titulu své funkce měl vlastně v popisu práce, ale to, jak se choval jako šéf fakultního SSM. Máme zdokumentovaný případ, jak postupoval proti studentovi, který kritizoval poměry při ubytování na chmelové brigádě – naoko vlídně si ho předvolal, a pak ho chtěl vyhodit... 

Marta Edith Holečková: Jestli to po takových letech vzbudí takové haló, tak to svědčí o deficitu diskuse o tom tématu. 

Jakub Bachtík: Navíc z toho, že ho odvolali, nevyplývá nic smysluplného. Co nového jsme se dozvěděli o jeho roli? Ta kauza k reflexi té doby zatím nepřispěla vůbec ničím. 

* LN Píšete, že v každém systému jsou možnosti vědeckého bádání a politického působení „tak či onak spjaty s otázkami vlivu, moci a kontroly“, a že zatímco za normalizace se lidé na FF UK museli potýkat s otázkou politické loajality, dnes zase čelí „intenzivnímu tlaku na kvantifikovatelný výkon a efektivitu“. Normalizační doba se od té naší zase tak neliší? 

Katka Volná: Nějaké společné rysy rozhodně existují, to ano. Velký rozdíl je ale v tom, že když někdo nerespektoval tehdejší pravidla platící na fakultě, tak si neškrtnul ani nikde jinde – neměl šanci v žádné jiné instituci, nikde jinde v oboru. Zatímco dnes se se člověkem už nijak dál netáhne, že neprošel prověrkou. 

Marta Edith Holečková:V makropohledu fungují všechny velké byrokratické struktury podobně. 

Matěj Spurný: Vezměme si třeba problém tehdejšího ideologického jazyka, který se s odstupem zdá jako něco špatně pochopitelného. Ale i dnešní doba má svůj ideologický jazyk, který nejsme schopni vnímat, protože v něm žijeme. Ukazujeme jak rozdíly mezi tehdejší dobou a dneškem, tak i paralely. Normalizace byla moderním společenským uspořádáním, nebyla to žádná orientální despocie, moc sice byla centralizovanější než dnes, ale fungovala částečně podobnými mechanismy jako moc dnešní. Když píšeme o generacích našich rodičů a prarodičů, neměli bychom se stylizovat do role těch čistých, protože zrovna my jsme měli to štěstí, že jsme se narodili později a přistupujeme na jiné kompromisy, než museli oni. 

Jakub Bachtík: Čím více jsem se nořil do toho, jak to tehdy fungovalo, tím mi bylo jasnější, že bych se v té době zbláznil, protože byrokratizace, klientelismus a neustálý dohled byly neskutečně hypertrofované. 

* LN Dospíváte k závěru, že největším vítězstvím normalizace na filozofické fakultě bylo, že kritické intelektuály proměnila v indiferentní odborníky. Nepotýkáme se s tímto dědictvím ještě dnes? 

Matěj Spurný: Období po roce 1989 nezkoumáme, ale na základě zkušenosti se zdejším prostředím se mi zdá, že ano. V zahraničí akademici mnohem více než u nás působí ve veřejném prostoru. Tato absence vede třeba k tomu, že u nás dominuje chladný, technokratický jazyk politiků. 

Katka Volná: Zaráží mě, že se to mění tak pomalu. Mám dojem, že ta proměna stojí v rámci fakulty spíš na několika výrazných jednotlivcích. 

Jakub Bachtík: Ale určitě se to mění k lepšímu, veřejné angažování už není považováno za něco, co je v rozporu s akademickou kariérou. 

Matěj Spurný: Ještě když jsem obhajoval diplomku, přišli za mnou staří profesoři a říkali, vy jste takový výrazný, ale máte také spoustu aktivit v občanské společnosti, takže se budete muset rozhodnout, co si z toho vyberete. To si už dnes nedovedu moc představit. 

Polemika s mladými historiky

VELKÉ DETAILY 

Názor Tomáše Němečka, Lidové noviny 25, 2012, č. 285, 6. 12., s. 10.

Mladí historici, autoři normalizačních dějin pražské filozofické fakulty Náměstí Krasnoarmějců 2, mluvili v Salonu sobotní Orientace LN tak, že si to říká o přátelskou polemiku. 

Celou dobu zdůrazňují, že svou knihou nechtěli hodnotit, „úlohou historika není zařazovat lidi do nějakých etických škatulek“ (jak říká vůdčí duch Matěj Spurný). Vzápětí takový nehodnotící přístup názorně předvedou: normalizační vedoucí katedry české a slovenské literatury Vítězslav Rzounek „byl lidská a odborná nula“ (jasně že byl, jen to po všem tom zaklínání neutralitou zní až legračně). 

Anebo: tehdy vědce křivila politická síla, dnes čelí „intenzivnímu tlaku na kvantifikovatelný výkon a efektivitu“. To je další téma Matěje Spurného: „Bezobsažný jazyk grantů a projektů (...) deformuje naše myšlení.“ Jenže když pak mladí historici potřebují dokázat, že přihrbení a kompromis se mohly vyplatit, i oni skončí u měřitelných výkonů. Například že historik Robert Kvaček díky tomu v letech 1980 až 1985 publikoval „4 monografie, 14 vědeckých studií, dal dohromady 6 sborníků...“. 

Hledání podobností mezi normalizací a dneškem („v makropohledu fungují všechny velké byrokratické struktury stejně“) je jistě míněno ušlechtile; mladí historici tím dávají najevo, že se nevyvyšují nad starší. Jen nevzali v úvahu, že to vyznívá i jako nechtěné vytahování: Hle, odmítám tlak na výsledky a granty -takže jsem vlastně stejný pašák, jako kdybych odmítl hlasovat pro antichartu. 

Mladí historici se rozhodli nepoužívat výrazy jako konfidentství, protože „jsou emotivní a do vědecké práce moc nepatří“. Jak vysvětluje Matěj Spurný, „spolupráce s StB je vinou emocionálního přístupu úplně zablokované téma, o kterém nedokáže mluvit téměř nikdo“. Místo toho zvolil hlazení po srsti, se svým učitelem Miroslavem Hrochem pohovořil vlídně. Když Hroch „na pokyn příslušníka StB vypracoval spis o využitelnosti svých kolegů“, byla to prostě jen strategie přežití... Proti gustu žádný dišputát. Ale myslím, že se Matěj Spurný mýlí: podle mě dosud nejlepší, nejotevřenější rozhovor se spolupracovníkem StB paradoxně udělal historik, který je pravým opakem tohoto vymiškovaného, expertně neutrálního přístupu. Totiž Petr Placák, když v Kádrovém dotazníku (2001) docela nemilosrdně a zároveň s pochopením vyzpovídal udávajícího básníka z undergroundu Miroslava Jirce. 

Tak, a protože mám - jak říká klasik těchto novin - na každé podstatné téma dva názory, po dočtení Náměstí Krasnoarmějců 2 dodávám, že je to poctivá kniha a výborně odvedené historické řemeslo. 

Krev není voda, nehodnotící přístup není možný, takže jsem trnul kvůli postavám, které jsou mi sympatické. Oddychl jsem si, když tehdejší studenti Viktor Stoilov nebo Zdeněk Vojtíšek (dnešní známý nakladatel nebo dnešní přední religionista) za normalizace obstáli. A nečetlo se mi lehko, když historici citují z kádrových dokumentů z roku 1970, jak pozdější porevoluční legendární děkan mé fakulty Miloslav Petrusek hledá kluzké, hrbivé formulace pro ruskou invazi - člověk trpí spolu s ním. 

Co je proti tomu nějaký svazácký voříšek, stažený kvůli této knize z obrazovky Novy. 







Tento článek si můžete přečíst na webu KSČ na FF UK
http://proverenafakulta.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://proverenafakulta.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=51