Krátký text o knize napsal Filip Pospíšil do časopisu A2 a Hana Střítežská do Literárních novin. Edici dokumentů představila televizní literární revue Třistatřicettři (41. minuta). Na webu se publikaci věnoval Miroslav Sígl a také Hana Farná. V časopise Dějiny a současnost vsadil Prověřenou fakultu do "inkvizitorské knihovničky" Martin Nodl a v aktuálním "kádrovacím" čísle Dějin a současnosti knihu recenzuje Vítězslav Sommer. Na konci června knihu v Lidových novinách posoudil Martin Groman, v Literárních novinách ji zmínila Lucie Cviklová a v tematickém článku čísla pod názvem  "Archivy jako zbraň" se k ní vyjádřili redaktoři Respektu. Knihu hodnotí šifra -vb- v Listech a na svém blogu o ní píše Olga Richterová, která zároveň připravila se členy týmu rozhovor v časopise Bratrstvo (str. 20 a 21). (Články se zobrazí po rozkliknutí odkazu.)

A2, LtN, ĎaS, LN s poznámkami J. Jareše, Listy, Respekt

Filip Pospíšil v A2:

Kdo by od mladých autorů – studentů FF UK – čekal povrchní nebo radikální odsouzení aktérů morálního marasmu období normalizace na jejich fakultě, bude pravděpodobně zklamán. První tištěný výstup jejich projektu přináší čtyři kratší autorské texty (dílčí studie) a velký soubor vybraných dokumentů dokládajících vliv komunistické strany na chod univerzity. Studie se vyznačují obezřetným přístupem k hodnocení a výběru dokumentů (které jsou částečně anonymizované). A přiložený jmenný rejstřík poskytuje pouze částečnou orientaci ve jménech těch, kteří ve zkoumané době sehráli na fakultě důležitou roli (případně ji hrají dodnes). Autoři se místo na osoby soustředili hlavně na mechanismy moci na fakultě a roli KSČ v nich. Vybrané dokumenty i studie o ní skutečně vypovídají velmi plasticky. A to navzdory limitům plynoucím z omezeného typu zkoumaných pramenů a snaze o jejich zanonymnění. Tento přístup pochopitelně omezuje možnosti zachytit individuální strategie a taktiky, vzájemná vyjednávání či motivace. I když si autoři existenci a význam tohoto jemnějšího přediva mocenských vztahů uvědomují a na některých místech na něj upozorňují, pečlivě zpracovali především popis funkcí struktur hrubých – oficiálních či formálních.

Hana Střítežská v Literárních novinách:

Kniha Prověřená fakulta byla poprvé představena autory 20. dubna 2009. Dílo je unikátní hned z několika pohledů. Výzkum samotný, organizaci a průběh seminářů předcházejících vzniku publikace a řadu diskusí iniciovali samotní studenti. Tým autorů je složen nejen z historiků, bylo v něm rovněž několik bohemistů a rusistů. Od počátku roku 2007 začali autoři mapovat normalizační minulost fakulty. Předmětem jejich zkoumání se stal archiv Filozofické fakulty UK, která má jako jediná fakulta unikátně dochovaný fond KSČ, kde se v téměř dvou stovkách dochovaných papírových krabic nacházejí dokumenty z doby normalizace. Autoři zvolili tři dílčí témata jako předmět svého zkoumání. Jsou to přijímací zkoušky, systém politizované kontroly jednotlivců (především posudky) a následně se publikace věnuje průřezu jedním akademickým rokem z perspektivy tehdejší KSČ a doby všeobecné normalizace. V rámci těchto tří okruhů byly autory voleny i pokud možno odpovídající prameny. Do publikace bylo zahrnuto celkem devadesát osm dokumentů. Každý z těchto oddílů je dále uvozen kratší studií, doplněnou o několik poznámek pod čarou, které vysvětlují další detaily zkoumané problematiky. Publikace prověřená fakulta je anonymizovaná, přesto zde máme možnost setkat se s konkrétními případy, osobními kauzami, jež jsou zmiňovány například v dodatcích k životopisu, ve kterých se tehdejší studenti i pedagogové museli vyznávat třeba z toho, co dělali v letech 1968-1969, při vědomí, že pozitivní postoj vůči Pražskému jaru pro ně bude mít fatální, katastrofické důsledky. Zajímavé je sledovat tlaky, které v té době působily. Konkrétní kauzy dokumentují například případy, kdy proti sobě stáli lidé – většinou v rámci strany – obchodovalo se s různými posudky, jeden na druhého něco věděl. Je zajímavé sledovat osobní pohnutky a osobní přístupy k dané situaci a chování jednotlivců v těchto okolnostech. Závěr publikace je věnován též Chartě 77. Z archivu byly vybrány zápisy ze schůzí, kde je jasně doloženo, že již necelý týden poté, co se prohlášení objevilo, bylo na půdě fakulty 516 lidí, kteří Chartu odsuzovali bez toho, aby ji vůbec viděli.

Martin Nodl v Dějinách a současnosti:

Obrazem, v nadsázce řečeno inkvizice sui generis je i dlouho očekávaná kniha Prověřená fakulta. KSČ na FF UK v letech 1969-1989 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR), připravená kvartetem těch, kteří se začali ptát, jak je možné, že na Filozofické fakultě UK před listopadem 1989 a po něm existuje tak silná personální kontinuita. Katka Volná, Jakub Jareš, Matěj Spurný a Klára Pinerová, které dnes mnozí považují za novodobé inkvizitory, jsou zatím ve fázi, kdy se spíše táží, kdy odkrývají archivy a někdy si nevědí rady s jejich lakonickými a banálními výpověďmi. Jejich první krok měl ukázat, že KSČ byla na FF UK téměř všemocná, že rozhodovala o přijetí či nepřijetí studentů na studium a o kariérním bytí či nebytí učitelského sboru, ať už přefiltrovaného prověrkami na počátku sedmdesátých let, či obohacovaného o nové kádry, řečeno dobovým jazykem, které se přizpůsobily novým poměrům a vědomě a bez skrupulí překročily Rubikon. Autoři si jsou naštěstí vědomi, že jejich pramenný materiál je velmi jednostranným zdrojem, jenž postihuje pouze část fakultního života, a i tu onen materiál nazírá pouze z jednoho úhlu pohledu. Inkvizice KSČ na FF UK ale byla po celou normalizaci vcelku mírná a zaměřovala se především na frakční boje, jak je dokumentují zveřejněné prameny týkající se Josefa Haubelta či Vítězslava Rzounka. Při čtení většiny dokumentů si totiž musí být vědomi skutečnosti, že po prověrkách byli skuteční kacíři odejiti a zbylé hereze i herezičky bylo snadné a lehké potlačovat hned v zárodcích každodenním dohlížením a donášením. Pravdou však je, že většina publikovaných, popravdě řečeno spíše ilustrovaných materiálů se vztahuje k sedmdesátým letům, aniž by bylo dostatečně vysvětleno, proč tomu tak je a zda se situace v desetiletí následujícím nějak výrazně od prvních let normalizace změnila. Osobně se mi zdá, že se lišila velmi hodně, ale jsem příliš zatížen svými tehdejšími frustracemi, onou atmosférou plnou pokrytectví, ponížení i lhostejnosti na straně jedné a na straně druhé rašícími ostrůvky pozitivní deviace, jež však po roce 1989 rychle vyprchaly.

Martin Groman v Lidových novinách

Jak komunisté ovládali Filozofickou fakultu UK

Kniha mladých historiků Katky Volné, Jakuba Jareše, Matěje Spurného a Kláry Pinerové přináší stovky dokumentů [kniha obsahuje 98 dokumentů] a několik studií o tom, jak KSČ za tzv. normalizace ovládala Filozofickou fakultu UK. Na německých a rakouských univerzitách patří denacifikace té které školy k zabydleným tématům. My jsme na začátku a je otázka, jestli se u nás podobné téma zabydlí.

Prověřená fakulta zatím budí spíše rozpaky. Historik Martin Nodl v červnovém vydání Dějin a současnosti na adresu autorů poznamenává, že si u starších kolegů vysloužili pověst moderních inkvizitorů hlavně tím, že publikují své závěry už „ve fázi, kdy se spíše táží, kdy odkrývají archivy a někdy si nevědí rady s jejich lakonickými a banálními výpověďmi“.

[Martin Nodl v Knihovničce Dějin a současnosti představuje dvě knihy věnované inkvizici a zároveň využívá prostoru k tomu, aby představil také Prověřenou fakultu. Recenzent Lidových novin Martin Groman s jeho slovy nakládá naprosto svévolně. Nejdříve odcitujeme dotčenou pasáž z textu Martina Nodla: „Obrazem, v nadsázce řečeno inkvizice sui generis je i dlouho očekávaná kniha Prověřená fakulta. KSČ na Filozofické fakultě UK v letech 1969-1989 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR), připravená kvartetem těch, kteří se začali ptát, jak je možné, že na Filozofické fakultě UK před listopadem 1989 a po něm existuje tak silná a tak nepřerušená personální kontinuita. Katka Volná, Jakub Jareš, Matěj Spurný a Klára Pinerová, které dnes mnozí považují za novodobé inkvizitory, jsou zatím ve fázi, kdy se spíše táží, kdy odkrývají archivy a někdy si nevědí rady s jejich lakonickými a banálními výpověďmi.“

Jak došel pan Groman k tomu, že jsme si podle Martina Nodla vysloužili pověst inkvizitorů „u starších kolegů“? Kde o tom Martin Nodl píše? 2. Jak dochází M. Groman k tomu, že jsme si onu domnělou pověst vysloužili „hlavně tím, že publikujeme své závěry už ve fázi, kdy se spíše tážeme“?]

Nutno přiznat, že místy autoři čtyř studií o vlivu KSČ na filozofickou fakultu přes všechnu opatrnost přestřelí. Sice v úvodu říkají, „že cílem (jejich) výzkumu není volání po dalším kádrování a diskreditaci,“ nicméně se téměř ihned dopouštějí konstatování, že přijímací řízení ani dnes není spravedlivé – rozhoduje schopnost opakovat nabiflovaná data a „v horším případě – známosti a korupce“. [1. Autor bohužel asi nerozumí pojmům „kádrování a diskreditace“. Ty se podle našeho soudu týkají především OSOB, nikoliv věcí jako je přijímací řízení, které nelze ani kádrovat ani diskreditovat, ale tolik kriticky hodnotit – tu lépe, tu hůře. 2. Aby toho nebylo málo, Martin Groman bohužel znovu nerespektuje to, co je v originálním textu skutečně napsáno: „Ani v současnosti se nedaří učinit tyto zkoušky zcela spravedlivými, mnohdy nerozhodují intelektuální schopnosti či talent, ale spíše schopnost reprodukovat encyklopedické znalosti anebo – v horším případě – známosti či korupce. V době tzv. normalizace tomu nebylo jinak, přistupoval k tomu však ještě další faktor: naprostá politizace přijímacího řízení.“] I když nejde o dobu normalizace, měli by podobné výroky autoři dokládat, jinak neujdou nařčení z toho, že si vyřizují účty ze svého vlastního studia.

Podle ohlasů, včetně zmíněné Nodlovy recenze, by se zdálo, že Prověřená fakulta vyvolává na akademické půdě hysterii a možná i vztek. Pokud tomu tak je, pak je to jenom proto, že u nás na univerzitách probuzení z totality neproběhlo. Personální kontinuita institucí, jako je univerzita, je nezbytná – nová generace musí v popřevratových letech teprve vyrůst. Problém není v personálním zajištění, ale ve vztahu k vlastní minulosti. Zametání pod koberec nakonec vždy plodí jenom strašáky, kteří dříve či později zase vylezou.

Na materiálech zveřejněných v Prověřené fakultě je více než odhalování lidí spojených s komunisty a dodnes působících na školách zajímavé odkrývání mechanismu, jakým KSČ ovlivňovala chod univerzity. Všechny ty komise, výbory, schůze – celý propracovaný mechanismus establishmentu v době, kdy na FF UK už dávno nebyli ti největší reformisté z roku 1968 a pár odvážlivců šlo snadno umlčet: výsledkem bylo extrémně nemotivované prostředí, kde stačilo se vést [zřejmě mělo být sloveso „vézt“]. Tedy přístupu, který vydržel bez problémů do dneška. A možná tím Prověřená fakulta provokuje nejvíc.

A snad i do budoucna provokovat bude. Autoři slibují, že se v dalších letech podrobněji podívají na síť StB na své škole, na vliv jednotlivých základních organizací KSČ a pod lupu si vezmou i hlavní obory jako historii, bohemistiku, rusistiku atd. Zatím sbírají materiály a učí se s nimi zacházet.

***

LITERATURA FAKTU VYŠLO ČESKY Prověřená fakulta K. Volná, J. Jareš, M. Spurný, K. Pinerová Vydal Ústav pro soudobé dějiny AV CŘ [ČR], v. v. i., Praha 2009. 310 stran

Listy, 3/2009

v rubrice Knihy

Dosti podrobná zpráva o dvaceti normalizačních letech na pražské Filozofické fakultě bude jisté obavy, pochopitelné, ještě než vyšla – z kádrování či laciného ostouzení. Ohlasy budou zajímavé; nabídněme názor, že soubor studií i pramenů k době je solidním uvedením do tématu. Pokud bychom tuto dobu a v tak významné instituci chtěli popsat, aniž bychom se dotkli kohokoliv, popsat bychom ji prostě nemohli. Samozřejmě je to přehlídka trapností, sebeponížení i ponižování druhých, těžko vyvratitelný doklad, že školství bylo jedním z hlavních nástrojů komunistické represe; ale je možný i jiný pohled, jenž se s prvním zcela nevylučuje: dost vzdělanců se po r. 1968 zachovalo i pod nátlakem slušně, mnozí i statečně. Sama hlavní hrdinka, tedy normalizovaná KSČ, se jeví spíše jako konformistická, těžce byrokratická struktura, obelhávající nejen okolí, ale – a snad především – i samu sebe. To na druhé straně znamená, že skutečného fanatismu bylo málo, chuť ubližovat nebyla častá. Nejen kvůli směšnosti stojí za to citovat z jednoho vnitrostranického dokumentu stížnost, že fakulta je nucena přijímat protekční studenty, kteří pak „zatěžují organizaci SSM dalším počtem pasivních členů, jelikož nestačí plnit ani své základní studijní povinnosti, a navíc zneužívají své postavení protekčních studentů, kteří za všech okolností dostudují. Dochází k rozkladu kritérií, neboť není v naší moci, abychom ukončili jejich studium.“ Psáno roku 1980!

-vb-

RESPEKT

Archivy jako zbraň

28. 6. 2009 18:26 - Martin M. Šimečka, Michal Komárek

Letošní dvacáté výročí svobody vyvolává otázku, jak se společnost s komunistickým dědictvím vlastně vypořádala. Vyrovnávání s minulostí je obtížně měřitelná disciplína, jistou odpověď ale může dát osud badatelských ústavů, které všechny středoevropské státy k tomuto účelu zřídily. Z jejich porovnání vychází Česko nejlépe.

„Ten seznam, to bylo svinstvo. Za komunismu jsem byl v opoziční Solidaritě a najednou si teď kdokoli v Polsku o mně mohl myslet, že jsem byl agent tajné policie,“ říká ještě i po čtyřech letech rozčileně Andrzej Jagodzinski. Jeho jméno je dobře známé i v Česku, byl několik let ředitelem Polského institutu v Praze, přeložil do polštiny významné české spisovatele včetně Václava Havla.

Když se v roce 2005 objevilo v Polsku na internetu na 160 tisíc jmen z databáze komunistické tajné policie, vyvolalo to opravdový poprask, na webovou stránku seznamu se vrhly miliony lidí. Poláci totiž neprošli zkušeností s českými „Cibulkovými seznamy“ v raných devadesátých letech, a co hůř, tento pokoutně zkopírovaný seznam z archivů nerozlišoval mezi spolupracovníky režimu a odpůrci, chyběla i data narození.

Někdejší disident a s ním i celé Polsko tak sklízelo hořké plody politiky předchozích let. Ve složitém procesu vyrovnávání se s komunismem je totiž dvacet let po pádu železné opony jedna věc evidentní: čím otevřenější je společnost ve vztahu k temným dokumentům minulosti, tím méně otravují její současnost. Tlustá čára přináší jen problémy.

Možná jsi jen zapomněl

Jagodzinski okamžitě udělal to, co desítky tisíc dalších, jejichž jména se na seznamu octla. Požádal Institut paměti národa (IPN), z jehož útrob seznam nelegálně unikl, aby se vyjádřil k jeho jménu. Po třech měsících mu přišel dopis, v němž mu IPN suše oznamuje, že jméno na seznamu je opravdu on, datum narození souhlasí. Jagodzinského teta, která dopis omylem otevřela, mu do telefonu řekla: „Nic si z toho nedělej, Andrzeji, možná jsi něco někdy podepsal a zapomněl jsi na to.“ Jagodzinski se nevzdal a od IPN žádal potvrzení, zda byl, nebo nebyl agentem. Po devíti měsících mu konečně přišel úřední dopis, v němž mu IPN oznamuje, že byl sledován jako „nepřátelská osoba“.

Za úřednickým jazykem IPN se skrývají vášně, které Polskem hýbou právě od okamžiku, kdy byl onen seznam zveřejněn. Říká se mu „Wildsteinův“ podle novináře Bronis³awa Wildsteina, který ho jako první začal šířit. Wildstein, bývalý disident a emigrant s pohnutým příběhem (ze dvou jeho nejbližších kamarádů jeden za komunismu za podezřelých okolností zemřel a druhý se ukázal být aktivním donašečem), je jeden z nejtvrdších bojovníků proti „tlusté čáře“ za minulostí a svou pirátskou akcí dosáhl svého. Minulost se z polských archivů dere na vzduch jako pára z papiňáku.

Problém je, že z archivů IPN se stala politická zbraň, zejména po nástupu bratří Kaczyñských k moci (2006–2008), kteří tvrdili, že oni jsou ti praví dědicové Solidarity, zatímco vůdcové jako Adam Michnik či Jacek Kuroñ se spolčili s komunisty. Podle americké historičky Marci Shoreové, která se zabývá polskými dějinami, se právě tehdy v IPN odehrály velké změny a s příchodem nové generace historiků nastal jasný posun doprava. V roce 2006 například novináři uveřejnili zprávu z IPN, že jeden z nejslavnějších disidentů Solidarity Jacek Kuroñ koncem 80. let „vyjednával s tajnou policií“. Na obranu Kuroně (zemřel v roce 2004) se postavilo mnoho osobností, také Lech Wa³êsa, někdejší vůdce Solidarity a bývalý polský prezident. Jenže i na něj vytáhli historici z IPN, že prý kdysi podepsal spolupráci s tajnou policií a že měl nemanželské dítě.

Jedno je jasné: přízrak bývalého režimu, který držel v šachu miliony lidí a lámal jejich charaktery, v Polsku opět ožívá a nikdo neví, co z archivů ještě vyleze a kdo je použije proti komu. Také proto letos v květnu vyslovil vášnivý odpůrce lustrací a zveřejňování archivů, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborzca, Adam Michnik překvapivou výzvu: „Dejte všechny ty dokumenty na internet, džin už je z lahve stejně vypuštěn.“ A jak napsal už předtím: „Raději konec hororu než horor bez konce.“

Záhada kulatého stolu

Polský příklad je svým způsobem poučný a ukazuje, že země, které se snažily udělat za minulostí „tlustou čáru“, jen oddálily jedno trauma. Poláci ani Maďaři nezavedli skutečné lustrace (lidem ve státních funkcích stačí jen čestné prohlášení, že nebyli agenty) a seznamy agentů a důstojníků tajné policie nejsou veřejně přístupné.

Proč jsou přístupy v zemích střední Evropy k minulosti tak rozdílné? Proč právě Maďarsko a Polsko, které se jako první komunistické země odhodlaly přejít k demokracii, dnes patří k posledním v otevírání bolavé minulosti? Slovenský student politologie Tomáš Bezák ve své pozoruhodné diplomové práci z dubna roku 2009 dospěl k závěru, že v zemích, kde se komunisté aktivně podíleli na přechodu k demokracii, přichází vyrovnávání o poznání později: „Tam, kde se konala dlouhá jednání mezi opozicí a vládou, tzv. ,kulaté stoly‘, existuje předpoklad domluvených záruk pro představitele minulého režimu – což je dáno buď jejich stále relativně silnou pozicí, nebo je to akt odměny za participaci na pokojné demokratizaci.“

Faktem je, že žádné důkazy o nějakých tajných zárukách se zatím neobjevily a zřejmě ani neobjeví. Ti, kdo za vším vidí konspirativní teorii, se mohou odvolávat na to, že jediný polský pokus o lustraci vysokých státních úředníků a poslanců, který udělala vláda Jana Olszowského v roce 1992, skončil jejím rychlým pádem.

Pravděpodobnější však je, že žádné záruky nebyly potřebné a to, co následovalo, byl přirozený vývoj. Tak to vidí například politolog Jacques Rupnik ve své nové knize Příliš brzy unavená demokracie: „Když s někým sedíte u kulatého stolu, vyjednáváte nenásilný přechod k demokratickému režimu … a dohoda se podaří, což se zdálo jako zázrak, musíte za ten zázrak zaplatit jistou cenu a ta cena byla, že nebylo možné okamžitě si vyřizovat účty s partnery, se kterými jste dohodu uzavřel.“ V zemích jako Československo a východní Německo, kde byla komunistická moc až do svého pádu zdánlivě při síle, se žádné kulaté stoly nekonaly a režim padl během několika dnů. Nebyl důvod komunistům cokoli slibovat.

Uprostřed války

Režimy v Maďarsku a Polsku vypadaly jinak než v Československu, takže snaha domluvit se měla svou logiku. Daní ovšem byly neexistující lustrace a rychlý návrat špiček minulého režimu do nejvyšších míst. Typickým příkladem toho, jak spor o dějiny dělí Polsko, byly nedávné oslavy dvacetiletého výročí prvních částečně svobodných voleb v Polsku (4. června 1989), které prezident Lech Kaczyñski slavil v Gdaňsku a premiér Donald Tusk v Krakově. Bratři Kaczyñští už léta tvrdí, že dědictví Solidarity, které patří rovněž jim, protože patřili také k její špičce, si pro sebe ukradli levicoví intelektuálové jako Adam Michnik a jeho Gazeta Wyborcza. V roce 1989 „vyhráli ti, kteří byli proti dekomunizaci a lustracím“, trpce konstatoval Lech.

Zástavou, o niž se dnes ve sporu o minulost bojuje, je právě Institut paměti národa. V něm se soustředily kilometry dokumentů, k nimž mají přístup jen badatelé, oběti bývalého režimu nebo novináři, ale ne široká veřejnost. Od svého vzniku v roce 2000 už IPN vyvolal pěknou řádku skandálů, ale zdaleka ne všechny mají rukopis politické objednávky s cílem poškodit levici.

Jedním z prvních významných činů IPN bylo bádání jeho historiků, které potvrdilo podezření polsko-amerického historika Jana T. Grosse, že masakr stovek polských Židů v Jedwabném v roce 1941 provedli Poláci, a ne Němci, jak zněla oficiální verze. Toto poznání otřáslo celým Polskem a vyvolalo rozhořčené reakce konzervativní pravice.

Vzápětí se však potvrdily obavy, že IPN má být nástrojem „dekomunizace“ podle představ bratrů Kaczyñských. Vypukl skandál s Wildsteinovým seznamem, následoval nový lustrační zákon, kterému mělo podléhat na 700 tisíc lidí včetně novinářů a učitelů (zákon zrušil Ústavní soud), nedávno vyšly dvě dehonestující knihy o Wa³êsovi. Jednu z nich napsal zaměstnanec IPN, a byť se ústav od knihy distancoval a zaměstnance propustil, jeho pověsti to rozhodně neprospělo. Wa³êsa veřejně žádal celý IPN zrušit, současný premiér Donald Tusk ústavu pohrozil omezím dotací.

IPN je zjevně institucí, v níž si na jedné straně skupina mladých historiků ve spolupráci s pravicovými médii vyřizuje účty s levicí a bývalými komunisty, ale současně vydává spoustu důležitých publikací z pera uznávaných a nezávislých badatelů. Šéf vědeckého oddělení IPN £ukasz Kamiñski říká, že problém institutu je, že se octl uprostřed „války politiků“ a že právě „dějiny se staly osou politického sporu“. Důkazem nezávislosti IPN je podle něj to, že jsou terčem útoků zprava i zleva.

Michnik dnes navrhuje, aby IPN dal všechny dokumenty z archivů na internet a sám se potom zrušil. Kamiñski ale namítá, že už jen z technických důvodů není možné ty kilometry dokumentů zdigitalizovat. stejně tak prý nelze uveřejnit registr svazků podle českého nebo slovenského vzoru, protože v Polsku byly svazky jinak organizovány. A tak se zdá, že v Polsku bude „válka politiků“, novinářů a historiků trvat ještě dlouho. Samotná polská společnost je podle průzkumů veřejného mínění v názoru na IPN rozštěpena, nicméně většina si přeje zpřístupnění archivů.

Gulášové vzpomínky

Péter Medgyessy byl schopný ekonom. Vypracoval se už počátkem 80. let na náměstka ministra financí a v roce 2002 to dotáhl až na premiéra levicové vlády. Že měl podivnou minulost? S tím si nelámal hlavu. V Maďarsku neexistoval skutečný lustrační zákon a společnost tolerovala politiky, kteří se zapletli s komunistickým režimem. Už první nekomunistický premiér József Antall udělal v roce 1990 ze svého přítele Györgye Kisse, který na něj dlouhá léta pilně donášel státní bezpečnosti (a Antall si jako premiér přečetl jeho spis), šéfa svého úřadu. Následující premiér, levicový Gyula Horn, v osmdesátých letech spolupracoval s ministerstvem vnitra a s jeho „direktorátem“ pro boj s vnitřním nepřítelem a nikomu to zjevně nevadilo. Medgyessy neměl obavy, že by mu jeho minulost mohla škodit. Spoléhal na to, že vzpomínky maďarské společnosti na jejich tzv. „nejveselejší barák“ mezi komunistickými státy nebo také na „gulášový socialismus“, jak se maďarskému režimu říkalo, jsou v podstatě příjemné.

Jenže v roce 2002 už i v Maďarsku přetekl pohár trpělivosti, a když opoziční noviny vytáhly na Medgyessyho, že pracoval pro kontrarozvědku a možná i pro KGB, strhla se v médiích bouře. Medgyessy se bránil, že pracoval naopak proti KGB a odmítal odstoupit (udržel se ve vládě ještě dva roky). Kauza probudila maďarskou politickou elitu z letargie a parlament přijal zákon o komisi, která se bude zabývat minulostí a pod jejíž správu přejdou archivy bývalé státní bezpečnosti.

Této komisi dnes v Maďarsku neřekne nikdo jinak než „Kenediho komise“, podle sociologa a bývalého disidenta Jánose Kenediho, který jí šéfuje. Tento muž jde tvrdošíjně za svým cílem – zveřejněním jmen důstojníků a agentů komunistické tajné služby a zpřístupněním archivů veřejnosti. Nemá to však jednoduché. „Ministerstvo vnitra nám odmítá zpřístupnit části archivů, prý s ohledem na zájmy současné tajné služby,“ píše Kenedi v e-mailu z Budapešti. Nikdo přitom přesně neví, kolik spisů už bylo zničeno, Kenedi však tvrdí, že v letech 1989–1995 probíhaly masové skartace. Věci se možná začnou hýbat, až Kenedi zveřejní seznam registračních svazků. Oficiální místa sice ještě donedávna tvrdila, že byl zničen, jenže právě letos na jaře se našla magnetická páska s těmito záznamy. Komise teď intenzivně pracuje na jejím dekódování.

Kenedi přitom není žádný fanatik, který vidí minulost černobíle. V roce 2000 přispěl zásadním způsobem do jedné z prvních debat o agentech tajné služby, když vyšlo najevo, že jeho dobrý přítel z disentu, významný spisovatel Sándor Tar, na něj donášel. Kenedi mu veřejně odpustil.

Agenti u stolu

V jedné věci však fanatikem – v dobrém slova smyslu – je. Trvá na tom, že veřejnost má nárok na přístup k archivům tajné policie, i když se tomu stát brání. Před několika týdny zasedal ve Štrasburku soud v zajímavém procesu „Kenedi v. Maďarsko“. Soud uznal Kenediho právo na přístup do archivů, o který žádal ještě jako soukromý badatel v roce 1998, ale ministerstvo vnitra mu jej zamítlo. Maďarská republika mu teď musí zaplatit 13 tisíc eur za to, že porušila jeho právo na informace.

Zdá se tedy, že v Maďarsku – na rozdíl od Polska – nemá ani po dvaceti letech žádná politická garnitura zájem na tom, aby se archivy otevřely veřejnosti. Kontinuita maďarské politiky před rokem 1989 a po něm je totiž ještě výraznější než v Polsku. V roce 1989 se maďarští komunisté dobrovolně vzdali vlády, dokonce sami připravili a schválili demokratické zákony, ale posléze se k moci brzy vrátili v demokratickém prostředí. Dnešní vládnoucí socialisté mají v komunistické straně přímou předchůdkyni. Opozice, která před dvaceti lety seděla u kulatého stolu, byla nesrovnatelně slabší než polská Solidarita. Důvod, proč dlouhá léta neměla žádná významná politická strana zájem na lustracích, tuší šéfredaktor časopisu Élet és Irodalom János Széky také v tom, že i za samotným kulatým stolem sedělo v roce 1989 pravděpodobně několik agentů tajné policie.

Pravdou také je, že poptávka veřejnosti po očistě politiky není v zemi velká. Podle průzkumu z roku 2002, kdy vypukla Medgyessyho aféra, si 75 procent Maďarů myslelo, že vyšetřování činnosti komunistických tajných služeb není třeba, a 49 procent lidí vůbec nezajímalo, zda s nimi současní politikové spolupracovali.

Barevnější Tiso

Ústav paměti národa (ÚPN) jste v centru Bratislavy mohli před pár lety najít snadno: podle plastiky zakladatele ústavu Jána Langoše, která ční nad vchodem. Tento muž dokázal, že jeden člověk je schopen zahýbat společností, která by ráda zůstala v klidu a zapomnění. Bývalý disident a matematik, jehož si Václav Havel v roce 1990 vybral za ministra vnitra federálního Československa, věděl o rizicích, jaká pro demokracii představují bývalé struktury StB, zřejmě tolik jako málokdo. Jako příklad mohl sloužit vývoj na Slovensku po roce 1992 pod vládou Vladimíra Mečiara, který neobnovil platnost lustračního zákona, do tajných služeb se vrátili bývalí důstojníci StB a demokracie se postupně měnila v autokratický režim.

Když parlament v roce 2001 hlasoval pro vznik ÚPN a za šéfa ústavu zvolil Langoše, jenž celý zákon jako tehdejší poslanec připravil, slovenští politici zjevně netušili význam tohoto kroku. Až když o dva roky později začal Langošův ústav chrlit informace a na internetu se objevil registr svazků StB a jeho webová stránka padala pod náporem zvědavých Slováků, zpozorněli. Jak se však brzy ukázalo, přímých politických důsledků bylo méně, než čekali. Mezi vyššími úředníky a politiky se objevilo jen několik desítek agentů StB a politické strany i úřady je pod tlakem médií odvolaly z funkcí. Mnohem významnější však bylo, že historici ÚPN pátrali pod Langošovým vedením po strukturách StB a měli dobré vztahy s novináři. Dnes už můžeme jen hádat, co všechno by vyšlo najevo. Ján Langoš byl dva roky před smrtí surově zmlácen neznámými muži v nočních ulicích Bratislavy, a byť od té doby nikdy nechodil za tmy po městě sám, v roce 2006 zemřel při autonehodě. Langošova rodina žádala opětovné vyšetření nehody, prokuratura však letos uzavřela případ s tím, že na vině byla rychlost Langošova auta. Záhadou ovšem zůstává, kam se poděly některé spisy, které měl Langoš těsně před smrtí u sebe, jako například spis rezidenta komunistické rozvědky v USA Juraje Širokého, který je dnes jedním z nejvýznamnějších podnikatelů v zemi.

Osud ústavu visel od Langošovy smrti několikrát na vlásku a nová politická garnitura dávala jasně najevo, že ÚPN nemá v lásce. Před dvěma roky se musel ústav vystěhovat z budovy v centru města, zůstala tam jen ona Langošova plastika. Současný šéf ústavu Ivan A. Petranský sedí o kilometr dál v osmém poschodí ministerstva dopravy a archivy ústavu byly převezeny do jiné budovy v širším centru. „Oddělení archivů je nepohodlné,“ přiznává mladý historik Petranský v typické neosobní kanceláři, jakých jsou na ministerstvech stovky.

Stěhování ústavu je více než jen symbolickým projevem nelibosti politiků nad jeho samotnou existencí. Minulost jim není příjemná, mnozí byli členy komunistické strany včetně premiéra Roberta Fica. Ostatně, na Slovensku po rozpadu federace přestal platit lustrační zákon a už se neobnovil. Za vlády Ficova předchůdce Mikuláše Dzurindy se sice dodržovala džentlmenská dohoda, jako kdyby lustrační zákon platil, postoj Ficovy vlády je však vůči agentům StB o poznání tolerantnější.

ÚPN se za Langošovy éry rozběhl s úctyhodnou rychlostí. Na Slovensku byly jako první ve střední Evropě zveřejněny na internetu registrační svazky StB, postupně vycházejí také jmenné seznamy jejich důstojníků a před rokem začal ÚPN zveřejňovat i seznam tzv. arizátorů z let 1939–1945, tedy seznam lidí, kteří si přivlastnili majetek po slovenských Židech.

Dnes je nejožehavější agendou ÚPN zápas o interpretaci tzv. Slovenského štátu, který vznikl z vůle Hitlera, a zejména o jeho tehdejšího prezidenta Jozefa Tisa – u odborníků i běžných Slováků vyvolává větší emoce než komunismus. Pod Petranského vedením totiž začal ÚPN publikovat práce mladých historiků, kteří interpretují dějiny Slovenska za druhé světové války jinak než většina jejich starších kolegů. Nejuznávanější znalec Slovenského národního povstání Jozef Jablonický se zlobí, že tito mladí historici jej ve svých pracích citují, ale tendenčně ho vytrhávají z kontextu, jsou prý jednostranní a hledají způsob, jak obhájit Tisův režim. „V pohledu na komunismus jsou mnohem zaujatější než v pohledu na fašismus,“ říká Jablonický v rozhovoru pro týdeník Žurnál. Je pravda, že práce těchto historiků nenechají nikoho na pochybách, že komunismus byl čiré zlo, zatímco Tisův fašistický režim byl „barevnější“.

Ale podobně jako v případě polského IPN nelze jednoznačně říci, že slovenský ÚPN reviduje dějiny ve prospěch jednoho názoru. Vydává desítky knih a sborníků s různými pohledy na minulost a i Jablonický uznává, že v ústavu se najdou „talentovaní a schopní vědečtí pracovníci“.

Ani slovenská veřejnost se o svou minulost příliš nezajímá, nápor na webové stránky po zveřejnění seznamu agentů StB či arizátorů rychle opadl. Celkově z toho však plyne, že slovenské vyrovnání s komunismem patří ve střední Evropě k těm úspěšnějším – díky otevřenosti, lustracím a zápalu Jána Langoše se politika očistila od komunistických agentů a špionů a minulost se v ní účelově nezneužívá.

Hon na čarodějnice nehrozí

Ve srovnání se situací u sousedů se zdá, že v Česku jsme na tom lépe. Přesněji řečeno, že diskuse, které provázejí fungování českého Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), se posunuly do jiné roviny: historici, politici, média se už nepřou především o to, zda mají být informace ze svazků tajných služeb minulého režimu přístupné veřejnosti, nýbrž o to, nakolik jsme je schopni užitečně a fundovaně interpretovat a vysvětlovat. Spory o dějiny se stále více posouvají z ideologické sféry do oblasti normálního historického bádání.

Strohá badatelna s několika řadami stolků v pražské centrále ústavu připomíná běžnou počítačovou učebnu, ale zažívá nesrovnatelně větší přívaly emocí. „Někdy mají lidé, kteří tady dokumenty studují, potřebu podělit se s námi o první dojmy. A někdy na nás i křičí, protože to prostě neunesou,“ říká Anna Meclová, která tady návštěvníkům listiny, mikrofilmy a cédečka vydává. „Dostávají se tu třeba k vysvětlení rodinných dramat, ztrácejí iluze o svých známých či přátelích…“ V badatelně si kdokoli může projít svazky tajných služeb, zjistit, kdo na něj donášel, kdo spolupracoval s tajnou policií. Stačí zadat jméno a na pohodlné židli sledovat čísla svazků. Ve vyšších patrech budovy ústavu se mezitím každý den digitalizují další a další tisíce stran dokumentů, které tak budou stále snadněji dostupné. Část z nich směřuje i na internetové stránky.

Stísněný pocit, kvůli kterému kritici instituci občas přezdívají Ústav George Orwella, vyplývá právě z toho, že čísla a záznamy nemohou nahradit vysvětlení a pochopení toho, k čemu skutečně došlo. „Otevřenost je jen první krok, který dává možnost s informacemi dál seriózně pracovat. Čím více materiálů bude dostupných, tím spíše nebude moci dojít k vytrhávání informací z kontextu, a tedy i k neoprávněným útokům,“ obhajuje práci ústavu jeho mluvčí Jiří Reichl. „Samozřejmě, že sem může přijít kdokoli, kdo bude chtít informace nějakým způsobem použít cíleně, třeba aby někoho poškodil. Tomu nezabráníme. A není to ani náš úkol.“

Zneužívání archivních informací se neobává ani mladá badatelka ústavu Kateřina Volná. „Prošli jsme si tou diskusí už v devadesátých letech na základě Cibulkových seznamů a sporů o lustrace,“ říká Volná. „Neočekávám tedy nějakou novou vlnu honů na čarodějnice. Naopak. Cibulkovy seznamy měly mnoho nedostatků, nebylo z nich poznat, co člověk zařazený v určité kategorii spolupracovníků tajných služeb opravdu dělal. Úplné dokumenty tohle riziko snižují. Navíc se s nimi během těch dvaceti let všichni učíme pracovat – novináři i historici, politici i veřejnost.“

Chápat každodennost

Dotaženou otevřeností ovšem spory o minulost nekončí. Kritici ústavu, jako třeba ředitel Ústavu soudobých dějin Akademie věd Oldřich Tůma, vidí hlavní problém v tom, že ústav není pouhým archivem zpřístupňujícím dokumenty, ale zároveň i vědeckým pracovištěm podřízeným přímo státu (nejvyšší orgán, tzv. Radu, jmenuje Senát). „Vznik takového ústavu otevírá pole pro zasahování politiky do světa historického bádání,“ říká Tůma. „A to je špatně. Opakovaně jsem prosazoval, aby vznikl samostatný archiv a aby stát podpořil bádání o současných dějinách například prostřednictvím nějaké nadace, jako je tomu třeba v Německu. Bylo by to úspornější, o finance by mohlo soutěžit více institucí.“ Proti zřízení ústavu protestovala i řada intelektuálů a politiků, sociální demokracie a komunisti dokonce podali stížnost k Ústavnímu soudu. Socialisté zároveň prohlašovali, že po případném vítězství ve volbách ústav zruší. Nakolik k tomu budou mít možnost a nakolik to myslí vážně, se však ukáže až na podzim.

Bez ohledu na tyto spory se nicméně Oldřich Tůma i zaměstnanci ústavu zcela shodnou na tom, že samotným zveřejněním dokumentů skutečné poznávání minulosti teprve začíná. „Je naprosto nepřiměřené očekávat, že když ty tisíce dokumentů zdigitalizujeme a dáme na web, že něco poznáme,“ tvrdí Tůma. „To je, jako kdybychom chtěli veřejnosti představit dobu kamennou tak, že bychom z muzejních depozitářů vybrali jeden typ hmotných pramenů a navršili je na hromadu na Václavském náměstí. Hle – doba kamenná.“ Kateřina Volná s ním souhlasí: „Pokud nepochopíme kontext, ve kterém se lidi tehdy rozhodovali, nepochopíme nic. Musíme se naučit chápat každodennost, v níž lidé v minulém režimu žili.“

Po roce a půl existence ústavu je předčasné soudit, jak tuto roli plní. Jeho zaměstnanci pochopitelně podotýkají, že jsou teprve na začátku a že většinu sil odčerpá zpracování dokumentů. Tak jasně viditelné téma, jakým se na Slovensku stal Slovenský štát nebo v Polsku svého času masakr v Jedwabném, zatím ústav nemá. Kateřina Volná za jeden z hlavních úkolů, který před historiky stojí, považuje citlivě, bez zjednodušujících nálepek porozumět tomu, co například znamenala spolupráce se Státní bezpečností. A mapovat, jak v mocenských strukturách fungovala komunistická strana. „U nás byla početně silnější než například v Polsku, prostupovala společnost odshora dolů a my zatím neumíme přesněji popsat, jak ovlivňovala život jednotlivých institucí,“ vysvětluje Volná. Spolu s kolegy vydala nedávno komentovanou edici dokumentů Prověřená fakulta, která vliv KSČ analyzuje v případě filozofické fakulty.

K syntetické práci o nedávných dějinách má naše historická obec zřejmě ještě daleko a i spory a diskuse o charakteru výzkumných institucí a politizaci dějin budou pokračovat. Nicméně se tu rýsují jasná a podstatná témata pro další výzkum a ÚSTR má i přes svou krátkou historii za sebou řadu zajímavých výsledků: jsou to především projekty mapující roky 1968 a 1989, které jsou přístupné i na webových stránkách. A řada publikací, mezi nimiž vyvolala zaslouženou pozornost například kniha o Janu Palachovi, na níž se ústav podílel. Bez zajímavosti není ani to, že zmiňovaná studie Prověřená fakulta vyšla v edici Ústavu soudobých dějin AV ČR. A i Oldřich Tůma zdůrazňuje mezi základními tématy, na něž by se měli historici soustředit, další mapování dějin komunistické strany, pohled na její institucionální fungování zevnitř a vztah mezi společností a komunistickou ideologií. Oba tyto projekty už dnes v jeho ústavu běží.

To, že se alespoň v něčem shodnou historici různých generací (Oldřich Tůma je padesátník), navíc z institucí, které se vzájemně kritizují, je nadějný signál. Odkazuje k možnosti, že na rozdíl od většiny sousedů nás snad už brzy bude minulost spíš jen zajímat, a ne strašit.