Tři delší ukázky z nové knihy "Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti FF UK v období normalizace" zveřejnil před 17. listopadem deník Insider. Pro ty, které zajímá více, přikládáme několik vybraných citátů z dalších částí monografie: o přepisování životopisů, přijímačkách i o StB. Čtěte zde.
UKÁZKY Z KNIHY NÁMĚSTÍ KRASNOARMĚJCŮ 2 Učitelé a studenti FF UK v období normalizace Představa dělící jednotlivce na bezcharakterní kariéristy, oddané stoupence vládnoucí ideologie, loajální tichošlápky a hrdinné oponenty je neudržitelná právě proto, že v jednání lidí spatřuje jen naplňování určité pozice v systému. Nemá smysl v rozmanité paletě lidských příběhů hledat lidi jednající jen s vidinou kariéry, jen na základě fanatické víry, vedené pouze strachem či opatrností nebo naopak vždy neohrožené… * * * Jak je možné, že se jedno z někdejších intelektuálních center pražského jara během několika málo let proměnilo v bezproblémové pracoviště vysokoškolské vzdělávací soustavy normalizačního Československa? (…) Jak je možné, že intelektuálové, kteří před několika lety vyznávali ideály reformního socialismu, bez reptání přijali roli loajálních pracovníků fakulty, která patřila k významným ideologickým vzdělávacím institucím normalizačního systému? (…) Jestliže si (…) nevystačíme ani s poukazem na represi a strach ani s upíráním autenticity lidem, kteří na fakultě učili či studovali, stává se hledání odpovědí na zmíněné otázky o to palčivějším. Knihu, kterou držíte v ruce, chápeme především jako takové hledání, aniž bychom vždy byli schopni dospět k odpovědím definitivním.
* * * Obyvatelé střední Evropy ve dvacátém století se museli několikrát za život vypořádat se zvláštním úkolem. Byli nuceni přepisovat svoje životopisy a činit z nich biografie s odlišnými akcenty nebo také úplně jiným vyzněním. Je otázka, která z těchto různých verzí životního příběhu je „ta pravá“, jestli vůbec nějaká.
* * * Ti, kteří v zájmu vlastní profesní sebezáchovy pilně psali víceméně loajální dodatky k životopisu a snažili se, aby si při prověrkách moc nezadali, ale ani si své prověřovatele nepohněvali, nesli pochopitelně menší díl odpovědnosti za etablování nového pořádku, nebyl to ale podíl zanedbatelný.
* * * Chtěl-li se člověk stát v sedmdesátých a osmdesátých letech učitelem na filozofické fakultě UK, nestačilo vyhrát výběrové řízení a v dohodnutý termín nastoupit do práce. Ostatně, výběrová řízení, která do zdejšího akademického prostředí začala pronikat koncem šedesátých let, byla právě na počátku sedmdesátých let odmítnuta jako nástroj, který obcházel politická a ideologická kritéria. Za posouzení odborné a pedagogické zdatnosti zodpovídal především ten, kdo daného člověka za člena té které katedry navrhoval, a škole a zejména její stranické organizaci pak šlo především o to, zda s navrhovaným zaměstnancem nebudou problémy.
* * * Snaha neškodit druhým každopádně měla vliv na atmosféru na jednotlivých katedrách a ústavech. (…) Vzájemná podpora a pomoc v konkrétních případech relativizovala dopad striktně politických kritérií na kariéru jednotlivců. I pokud se ovšem lidé podporovali v důsledku autentické solidarity a náklonnosti, každopádně ve vzájemných hodnoceních jazykem moci potvrzovali, že panující kritéria chápou jako směrodatná – a postupně si je tak osvojovali.
* * * Vyjít co nejvíc vstříc požadavkům StB – to nejméně v několika případech hrálo roli jako určitá protiváha nepřízni politického osudu, jako určitá nová šance, jak zůstat na fakultě. Pro některé politicky postižené se StB stala jednou z nadějí, k níž se vztahovali a od níž, jak doufali, dostanou zpět to, o co přišli.
* * * Nakonec je především zřejmé to, že svou míru aktivity v přístupu k StB si každý volil sám. Ale volba to byla nesnadná, neboť důsledky možných kroků a postojů se nedaly předvídat ani propočítávat, neexistovala v tom žádná měřítka, žádné vzorové případy, žádné orientační body. Spolupracovník StB nadto zůstával sám i se svou zkušeností: málokdo ji dovedl přes přísný zákaz ze strany StB otevřít na pracovišti či v rodině. V tomto směru se ani po pádu režimu mnoho nezměnilo.
* * * Fakt spolupráce se tak často ocitl v soukromí až niterném – což bylo podpořeno celkově „individuálním“ přístupem StB ke svým informačním zdrojům. ¨(…) StB byla orientována především na individuální způsob jednání: primárně komunikovala s jednotlivci, nikoliv s institucemi. Konkrétnímu člověku nabízela konkrétní dialog s otázkami a připravenými strategiemi, které vznikaly uvnitř jejího systému. (…) Tento individuální přístup umožňoval vznik specifického a nutně nevyváženého vztahu, z něhož těžila, resp. mohla těžit jen jedna strana – Státní bezpečnost a v němž jednotlivec neměl mnoho možností, jak se tlaku vycházejícímu od této instituce ubránit.
* * * Pokřivení jsou natolik významná, že přijímací řízení vypadá jako čirá nespravedlnost bez jakékoli legitimity, kterou si museli uvědomovat i vládnoucí reprezentanti KSČ. Skutečnost však byla složitější. U některých vedoucích politiků narazil například návrh na suverénní pravomoc ministra školství, kterou vnímali jako nespravedlivou a neobhajitelnou.
* * * …nešlo o to přijímat nutně jen ty nejlepší, ale primárně ty nejpotřebnější – ať už ze sociálního hlediska, anebo především z hlediska státního zájmu, jehož jádro tvořil požadavek, aby na vysokých školách studovali vůči režimu poslušní a konformní posluchači. Přijímací řízení nebylo vnímáno jako soutěž, konkurz na vybraná místa, ale spíše jako distribuce studijních míst těm, na jejichž studiu „měla společnost zájem“.
|
