Menu
Diskusní fórum
Ke stažení
Odkazy
Kontakty
Multimedia
Odhlášení
Kdo je online
V tuto chvíli je 11 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde

Jareš: Česko-německý workshop za námi. Bude konference?

Autor: admin - Saturday, 04.09. 2010 - 21:05:29

Seminář s prof. Jarauschem a výstava o dějinách Humboldtovy univerzity. To byly hlavní body cesty do Berlína a Postupimi, kterou jsme podnikli o víkendu 18.–20. června 2010. Odvážíme si hlavně zkušenost, že srovnávání vývoje univerzit ve státech „východního bloku“ je hodně užitečné a stálo by za to v něm pokračovat. Více v podrobné reportáži.


Jakub Jareš: Česko-německý workshop za námi. Bude konference?

Seminář s prof. Jarauschem a výstava o dějinách Humboldtovy univerzity. To byly hlavní body cesty do Berlína a Postupimi, kterou jsme podnikli o víkendu 18.–20. června 2010. Odvážíme si hlavně zkušenost, že srovnávání vývoje univerzit ve státech „východního bloku“ je hodně užitečné a stálo by za to v něm pokračovat.

Stěžejním bodem cesty byl seminář Univerzity v socialistických diktaturách. Workshop českých a německých historiků, který jsme připravili ve spolupráci s kolegy z postupimského Centra pro soudobé dějiny (Zentrum für Zeithistorische Forschung, ZZF). Naším cílem bylo poznat přístupy, témata a metodologická východiska historiků, kteří se v obou zemích dějinami univerzit v době socialistické diktatury zabývají.

Seminář, který se odehrál v sobotu 19. června 2010 v ZZF v Postupimi, byl sice velmi komorní, ale o to intenzivnější. Německou stranu reprezentovali prof. Konrad H. Jarausch a mladý historik Tobias Schulz, autor práce o proměnách Humboldtovy univerzity v 70. letech 20. století. Za českou stranu přednášeli a diskutovali Matěj Spurný, Jakub Jareš a Klára Pinerová.

Hlavní host semináře, prof. Konrad H. Jarausch, je německo-americký historik, profesor na University of North Carolina v Chapell Hill a v letech 1994–2006 jeden z vedoucích ZZF. Jeho badatelský záběr je široký, kromě dějin univerzit se věnoval či věnuje nástupu nacismu v Německu, první světové válce, dějinám NDR obecně a dějepisectví v NDR zvláště, německému sjednocení 1989/1990, teoretickým otázkám historické vědy atd. Dějinami univerzit se zabýval především v 80. letech, kdy publikoval knihu o sociálních dějinách německého studentstva v letech 1800–1970. V poslední době se k tématu vrátil – zajímá se především o napětí a vztahy mezi univerzitou a politikou, zvlášť v obou německých diktaturách. Je také členem přípravného výboru a spoluautorem plánované mnohosvazkové monografie, která bude vydána k 200. výročí založení Humboldtovy univerzity.

Problémy a témata výzkumu – podněty prof. Jarausche


V referátu představil prof. Jarausch svůj pohled na hlavní problémy a tématické okruhy německého bádání o dějinách univerzit v diktatuře SED. Nejdříve upozornil na čtyři faktory, které je podle něj důležité reflektovat: 1) Je třeba vědět, že dějiny univerzit v diktaturách jsou plné protikladů, že univerzita v diktatuře, jakkoli reglementovaná politickou mocí, není nikdy vězením, ale naopak prostorem, v němž mají jednotliví aktéři otevřené možnosti jednání. Jinak řečeno, že nelze jednoduše používat schéma pachatelé vs. oběti, ať už ve vztahu strany a státu k univerzitě, tak i ve vztazích mezi jednotlivými členy akademické obce; 2) je třeba si uvědomovat, že naše předporozumění dějinám univerzit je ovlivněno interpretacemi jednotlivých aktérů (tedy většinou intelektuálů), kteří mají jednak velkou schopnost sebereflexe, ale zároveň také sebestylizace a sebeklamu; obraz, který vytváří, tak může často být zavádějící; 3) jakkoli je užitečné používat alternativní výkladové rámce a teoretické koncepty, je třeba vědět, že represe byla represí a nelze ji relativizovat, k dějinám diktatur nelze přistupovat jenom čistě teoreticky, ale také morálně-politicky; 4) při bádání o tomto tématu je nezbytné srovnávání, nejen mezi různými diktaturami (nacismem a komunismem), ale také mezi různými zeměmi (především v rámci států střední Evropy, jejichž vzdělávací systémy byly podobné, ale přesto se vyvíjely velmi odlišně).

Po těchto úvodních poznámkách představil prof. Jarausch témata, která si podle něj zasluhují pozornost. 1) Jako první jmenoval znovuotevření a vybudování socialistických VŠ po roce 1945. Kromě sledování toho, jak se na univerzitách uplatnily „tři D“ (demilitarizace, denacifikace a dekartelizace), by podle něj stálo za pozornost, na jaké inspirační zdroje poválečné změny navazovaly (např. o zavedení dělnicko-rolnických fakult /Arbeiter-und-Bauern-Fakultät/ se diskutovalo již v době výmarské republiky). 2) Druhým tématem je proměna vědy – její postupný přechod k tzv. socialistické vědě, pro níž jako hlavní metoda platil marxismus-leninismus. Tento přechod nepřišel naráz, ve většině oborů trvalo 10 až 15 let než publikované výsledky začaly být skutečně marxistické. Svou roli přitom sehrály starší tradice i neschopnost vědců se ihned přizpůsobit požadovanému trendu. 3) Jako třetí téma zmínil Jarausch vliv modernizace na vývoj vysokých škol v diktaturách. Řada opatření, které nedemokratické režimy zaváděly, byla aplikována také v západních společnostech. Jednalo se tedy o obecnější tendence spojené s modernizací společnosti. Omezení či zrušení dosavadního korporativního uspořádání, efektivnější řízení univerzit, praxe plánování absolventů atd. jsou témata, která je třeba sledovat ve srovnání se Západem. Zároveň ale nelze pominout odlišnosti, které mezi západním a socialistickým pojetím modernity panují. 4) Čtvrtým tématem hodným pozornosti je podle Jarausche postupná eroze socialistické diktatury a její projevy ve vysokoškolském prostředí. Ve východním Německu byla dvojznačná: na jedné straně docházelo k mezinárodnímu uznání východoněmeckých vědců (mohli zasedat v různých západních grémiích), na druhou stranu ale pokračovala provincializace východoněmecké vědy, která byla stále odkázána pouze na domácí a sovětské přístroje a literaturu. 5) Jako potřebný zmínil Jarausch výzkum, který se bude zaměřovat nejen na politické a sociální dějiny univerzit, ale také přímo na výsledky vědecké práce. Jejich hodnocení (Qualitätsevaluierung), zvláště v humanitních vědách, je však podle něj nadmíru náročné a vyžaduje velkou obezřetnost. 6) Posledním načrtnutým tématem byla transformace vysokých škol po roce 1989. To obnáší prozkoumat nejen kořeny, průběh a jednotlivé aktéry revolučních událostí, ale také pozdější proměnu univerzit, jejich personální, strukturální i myšlenkovou přestavbu, stejně jako jejich reflexi předcházejícího historického období.

Rote Fahne und dicke Ende – univerzity v 70. a 80. letech v Německu

Jako druhý vystoupil s příspěvkem historik Tobias Schulz, který představil svou čerstvě obhájenou disertaci, v níž se věnuje proměnám Humboldtovy univerzity v 70. letech po zavedení tzv. třetí vysokoškolské reformy. Práce nazvaná Zur Praxis ´sozialistischer´ Wissenschaft. Das Beispiel der Humboldt-Universität seit den sechziger Jahren se zabývá procesem přeměny starých „ordinářských“ univerzit v tzv. socialistické univerzity, přičemž tuto proměnu sleduje s důrazem na napětí mezi ideologickými zásahy (Ideologisierung) a modernizací (Modernisierung). Tzv. třetí vysokoškolská reforma zavedená v NDR od roku 1968/1969 byla dovršením předchozích snah o přeměnu vysokých škol; s její pomocí byla definitivně odstraněna samospráva a zavedeno direktivní řízení, byl zaveden nový systém studia i kvalifikačního postupu akademických pracovníků. Schulz ve své práci sleduje vývoj po roce 1945, který k těmto změnám vedl, stejně jako příčiny, které přispěly k prosazení reformy v roce 1968 (především nové pojímání vědy a techniky jako předpokladu pokroku, které se etablovalo v 60. letech). Upozorňuje přitom na to, že kromě ideologických důvodů, hrála při proměně univerzit roli také modernizační tendence, snaha režimu přizpůsobit podobu VŠ nárokům vyvíjející se (vzdělanostní) společnosti.

V hlavní části své disertace pak na příkladu Humboldtovy univerzity analyzuje, jak byla tzv. třetí reforma realizována: jak se její obecné předpoklady dané zákony naplnily v praxi. Sleduje přitom vzájemné ovlivňování mezi 1) ideologickými představami SED o ideální podobě univerzit, 2) nároky, které na vzdělávací systémy od 60. let kladla podoba moderních industriálních společností a za 3) institucionální svébytností (Eigenlogik) akademického milieu. Jako výsledek střetávání těchto tří tendencí podle něj v polovině 70. let vzniká instituce „socialistické univerzity“, která až do roku 1989/1990 neprojde žádnou výraznější změnou.

Tato „socialistická univerzita“ podle něj představuje hybrid, který sice zčásti odpovídal na výzvy vzdělanostní společnosti, ale zároveň plnil ideologické úkoly a podléhal politickým zásahům. Její podobu tak lze označit za výsledek „represivním způsobem zmrzačené modernizace“ (repressiv verkrüppelte Modernisierung). Možná nejlépe vystihuje situaci východoněmeckých univerzit bonmot, který Tobias Schulz zmínil v úvodu svého příspěvku: Jaký je rozdíl mezi svážením dřeva z lesa a univerzitní reformou? Při svážení dřeva jsou nejdříve tlusté kmeny (dicke Ende) a na konci je rudá vlajka, při reformě je to naopak – napřed jde rudý prapor a pak následují „dicke Ende“ (v němčině kromě kmenů i „špatné konce“). Abstrakt disertace je ke stažení ZDE.

Po obou příspěvcích následovala diskuse, v níž byly srovnávány především vývojové tendence v Československu a v NDR. Zatímco v Československu došlo k zásadní strukturální proměně vysokého školství již během reformy v letech 1949/1950, v Německu byla změna mnohem pomalejší a jako zásadní přelom lze označit až roky 1968/1969. V té době dochází v Československu sice rovněž k přelomu, ale ten je především personální – jak na univerzitách, tak ve vedení státu. Proměna charakteru univerzit i jejich vzdělávacích cílů je tak spíše důsledkem této politické revoluce, nikoli delších úvah o potřebě reformy jako v Německu. V Československu bylo primární motivací normalizačního mocenského centra vysokoškolské prostředí důsledně kontrolovat, v Německu bylo primárním cílem modernizovat, avšak spolu s tím zavést také více politické kontroly.

Mezi totalitarismem a interpretačním vakuem – rekapitulace českého výzkumu

V druhém, českém bloku vystoupil nejdříve Matěj Spurný s příspěvkem, v němž shrnul a charakterizoval převažující české přístupy k dějinám univerzit a na závěr stanovil některé předpoklady, které jsou pro jeho další rozvoj potřebné (Forschung über die Universitäten in der KPTsch-Diktatur zwischen Totalitarismusparadigma und Interpretationsvakuum).

V české historiografii zabývající se dějinami univerzit podle něj převažují dva přístupy: institucionální dějepisectví a totalitární dějepisectví. První se vyznačuje velmi deskriptivním stylem, záměrným vyhýbáním se silnějším interpretacím a poměrně malou reflexí metodologických východisek. Zaměřuje se především na popis institucionálního vývoje univerzit. Druhému odvaha interpretovat neschází, jeho hlavním teoretickým východiskem, byť často nereflektovaným, jsou teorie totalitarismu. Přináší silné interpretace a tematizuje také důležité otázky jako jsou politizace veřejného prostoru či represivní strategie. Jeho potíž však spočívá v tom, že není schopen vysvětlit, proč byly socialistické diktatury často velmi stabilní i bez použití represe a v čem spočívají sociální předpoklady pro jejich legitimitu.

V druhé části příspěvku pak Matěj Spurný nastínil témata spojená s dějinami univerzit, jejichž analýza by výše naznačené přístupy mohla doplnit a překonat. Za prvé je podle něj třeba vycházet z předpokladu, že politická kontrola nebyla jednostranná (mocenské centrum – univerzity), ale mnohovrstevnatá, přičemž významnou roli hrála sebekontrola (jak jednotlivců, tak různých stranických orgánů, kateder apod.). Dále by bylo dobré zajímat se o sociální proměnu studentstva a učitelů. Nakolik byla úspěšná? Jaký vliv měl přetrvávající „buržoazní“ (bürgerlich) charakter profesorů a studentů v průběhu 60. let na konstituování se reformního hnutí pražského jara? Další tématem by se mohla stát otázka po výsledcích vzdělávání: bylo jí spíše úsilí o podporu elit, anebo průměrnosti? Jakým způsobem se vysoké školy proměňovaly a kde ležely kořeny těchto proměn? Je například proměna od živých intelektuálních center (60. léta) k státním vzdělávacímu ústavům (normalizace) pouze záležitostí našich politických podmínek, anebo odpovídala také na podobný vývoj na západě? A jako poslední téma: Jaké jsou kontinuity ve vývoji vysokých škol? Co z předchozích dob přežívá po různých dějinných zlomech – v Československu hlavně po letech 1948 a 1989.

Intelektuálové v moderní diktatuře – představení výzkumného projektu

Jako druhý vystoupil Jakub Jareš, který představil výzkumný projekt badatelského týmu z FF UK (Die Philosophische Fakultät der Karlsuniversität zwischen dem Prager Frühling und der Samtenen Revolution. Projektvorstellung und Thematisierung der Problembereiche). Popsal nejdříve vývoj projektu od spíše aktivistické snahy zaplnit bílá místa v dějinách fakulty až po jeho přechod k obecnějším otázkám, které nejsou bezprostředně spojeny se zkoumanou institucí. Tématem výzkumu v nejobecnější rovině jsou možnosti působení intelektuála, konkrétněji vysokoškolského učitele humanitního zaměření, v moderní diktatuře. Půjde o postižení celého spektra jednání, které mohlo vést na jednom pólu k posílení mocenského monopolu strany a na druhém k získávání autonomních prostorů pro vědeckou a pedagogickou činnost. Nepůjde o to vnímat vysokoškolské učitele buďto jako oběti, anebo na druhé straně jako viníky. Většina akademiků se nacházela v určité dvojroli: byli kontrolovanými a kontrolujícími zároveň. Práce se zaměří na ty situace, v nichž se tato dvojaká pozice vysokoškolských pedagogů i některých studentů nejvíce projevovala: na psaní posudků a přípravu komplexních hodnocení, přijímací řízení, kontrolu studentů během voleb a různých výročí a na kontrolu ze strany StB a jejích spolupracovníků. Zkoumány přitom budou strategie jednotlivých aktérů, stejně jako jejich různorodé „loajality“ (učitelská, politická, vědecká, národní ad.), které při jejich rozhodování hrály roli. Jako první výsledky bádání představil Jakub Jareš témata přijímacích zkoušek a tzv. doplňků k životopisu.

Bude konference?

Po tomto českém bloku opět následovala diskuse, ve které byl rozebírán především představený projekt a jeho metodologická východiska, ale také obecnější témata.

V metodologické části nabádal prof. Jarausch výzkumný tým k tomu, aby se zbytečně nesvazoval předem stanovenými metodologickými koncepty (především Eigensinn) pokud se neukáží jako vhodné. Badatelé by se podle něj obecně neměli bát promýšlet a poté aplikovat vlastní koncepty a vlastní pojmosloví. V návaznosti na to jsme diskutovali používání pojmu „loajality“, který se jeví jako vhodný pro naše bádání. Vystihuje mnohostrannou zavázanost fakultních pedagogů: jejich jednání a rozhodování bylo ovlivněno jednak silnou politickou loajalitou, ale na druhé straně také vědeckou loajalitou, odpovědností vůči svým učitelům, metodologii a dosavadním vědeckým výsledkům. Jisté vlivy měly i další loajality – rodinné, přátelské, ale třeba i národní, náboženské atd. Právě tento koncept střetávajících se loajalit by mohl být pro bádání o normalizačních dějinách fakulty nejvhodnější.

V další, obecnější diskusi, byla srovnávána pozice strany na univerzitách ve východním Německu a v Československu v 70. a 80. letech. Zatímco v NDR byla strana pouze kontrolující organizací, která neměla velký vliv na samotné řízení vysokých škol, v Československu měly stranické organizace výraznou roli: a to nejen v první fázi normalizace, ale i později, kdy se významně podílely např. na rozhodování o publikačních či kvalifikačních záležitostech, účasti na konferencích apod.

Jako druhé téma byla diskutována rozdílná role studentů v roce 1989 v obou zemích. Zatímco v Německu šlo slovy prof. Jarausche o nejvíce ideologizovanou část společnosti, která zároveň měla nejméně životních zkušeností, takže v roce 1989 zůstala až na výjimky mimo hlavní události, v Československu patřili studenti naopak k hlavním iniciátorům i hnacím silám sametové revoluce. Jaké byly příčiny těchto dvou tak rozdílných situací, by stálo za bližší prozkoumání. V neposlední řadě pak účastníci semináře diskutovali o rozdílném vývoji univerzit po roce 1989: zatímco v Německu především díky západnímu vlivu proběhla mohutná, mnohdy až bezohledná personální obměna, české univerzity se vyznačují spíše personální kontinuitou. Jaké důsledky to mělo a má na další vývoj univerzit, lze vidět i v tom, nakolik mají téma svých vlastních dějin zpracované.

Na závěr semináře se všichni účastníci shodli, že srovnávání dějin univerzit v různých zemích je velmi inspirativní a bylo by dobré v něm pokračovat. Většinou až komparace totiž upozorní na aspekty, které při pouhém singulárním domácím pohledu nevystoupí na povrch. Prof. Jarausch proto přišel s myšlenkou, že by bylo dobré uspořádat větší seminář či konferenci, na níž by své badatelské projekty i vývoj univerzit ve svých zemích představili historici nejen z Německa a České republiky, ale také z Polska, Maďarska, Slovenska či dalších zemí.

Po semináři pokračovala diskuse, nejen už na téma dějin univerzit, v restauraci Zum Fliegenden Holländer v holandské čtvrti v Postupimi. Z ní pochází i tento snímek.

P5130026.JPG

Večeře po semináři: Hannelore Jarausch, Konrad H. Jarausch, Jakub Jareš, Tobias Schulz, Matěj Spurný a Klára Pinerová

HU200 aneb univerzitní jubileum

Berlínské cesty jsme využili i k návštěvě výstavy, kterou k 200. výročí svého založení připravila Humboldtova univerzita. Velkoryse pojatá expozice je přitom jenom jednou z akcí, které berlínská alma mater letos pořádá. Na podzim by měla vyjít několikasvazková monografie o jejích dějinách, v průběhu celého roku se budou konat semináře a setkání na různá témata – kromě jiného například přednášková řada „Humboldtova univerzita v DDR“.
Jubilejní výstava nazvaná Mittendrin. Eine Universität macht Geschichte [V centru dění. Univerzita tvoří dějiny] se věnuje dějinám HU od prvopočátků až do současnosti, všímá si přitom hlavně toho, jak univerzita zasahovala do celostátního politického a kulturního dění a jak byla na druhou stranu proměnlivými politickými poměry ovlivňována. K této hlavní, chronologicky pojaté lince se přidávají i tři další tématické okruhy – pohled na proměňující se místa vědeckého bádání (Orte der Wissenschaft), pohled na jednotlivé členy akademické obce a jejich vliv na podobu univerzity (Akteure des akademischen Lebens) a pohled na smysl a vliv vědeckého bádání (Von Freiheit und Nutzen der Wissenschaft).

V hlavní části výstavy (Wie alles begann und was daraus wurde) je kromě základního přehledu o dějinách položen důraz na protichůdné tendence, které se v dějinách univerzity v různých obměnách stále střetávaly: konservativismus soupeřící s liberalismem a nacionalismus s národnostní tolerancí. Obě dvě kategorie přitom byly prostupné – liberální nacionalisté nebyli žádnou výjimkou. Výstava si přitom všímá především sporů o různé židovské učitele i studenty probíhající během celého 19. století a ještě intenzivněji samozřejmě v první polovině 20. století. Dalším průřezovým tématem je proměnlivá sebereflexe univerzity při různých předchozích jubileích, které se konaly i v době vlády obou německých diktatur.

Výstava tak představuje nejen dějiny HU, ale otevírá i některé obecnější otázky, které se týkají dějin německé společnosti a německého státu jako takových. Kromě toho nabízí i řadu zajímavých exponátů: počínaje originálem spisu Wilhelma von Humboldta „O vnitřní a vnější organizaci vyšších vědeckých institucí v Berlíně“ (v roce 1810 jím přispěl nejen k založení berlínské univerzity, ale stanovil také principy pro fungování moderních univerzit vůbec) a konče například robotem Aibo, produktem berlínských informatiků, s nímž reprezentovali HU na mezinárodním fotbalovém mistrovství robotů v roce 2002.

Výstava se konala v nové centrální knihovně HU nazvané Jacob-und-Wilhelm-Grimm-Zentrum
(Geschwister-Scholl-Str. 1) do 15. srpna 2010.

výstava_HU.jpg

Vstupní panel výstavy (foto: www.hu200.de)

P5120008.JPG

Pohled do výstavy

P5120004.JPG

Nechybí historické zvukové nahrávky a filmové záběry

P5120016.JPG

Interaktivní část expozice: na elektronické mapě Berlína se může návštěvník projít všemi objekty HU a přečíst si o jejich historii

Nové knihy
Z Berlína jsme přivezli také tři nejnovější publikace z oblasti soudobých univerzitních dějin. V polovině června 2010 vyšel sborník z konference, která se věnovala vztahy mezi univerzitami a politikou ve 20. století. Jednotlivé články se nevěnují pouze dvěma německým diktaturám, ale také období Výmarské republiky a rovněž proměnám vysokých škol po roce 1989 a po sjednocení Německa (Grüttner, Michael – Hachtmann, Rüdiger – Jarausch, Konrad H. – John, Jürgen – Middell, Matthias (Hrsg.): Gebrochene Wissenschaftskulturen. Universität und Politik im 20. Jahrhundert, Vandenhoeck & Ruprecht 2010.) Více viz ZDE.                       
Gebrochene.jpg

Druhou prací je rukopis disertace Tobiase Schulze (Zur Praxis ´sozialistischer´ Wissenschaft. Das Beispiel der Humboldt-Universität seit den sechziger Jahren), která by měla knižně vyjít na podzim 2010.

A třetí publikací je katalog k výstavě Mittendrin. Eine Universität macht Geschichte, k němuž jsou kromě jednotlivých výstavních textů a fotografií exponátů, připojeny také kratší studie o jednotlivých problémových bodech dějin berlínské univerzity. 

Katalog.jpg

 
Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Bezpečnostní kód: Bezpečnostní kód
Do tohoto pole vložte bezpečnostní kód:

O registraci můžete požádat zde.
Související odkazy
· Více o tématu
· Další články od autora admin
Spurný: Limity a možnosti v psaní univerzitních dějin
Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek




Design layout by Jakub Dubec and Michal Krajcirovic.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund