Konference  "Represe, opozice a odpor na vysokých školách v sovětské okupační zóně a v NDR" se konala v Berlíně v druhé půli května. Jakub Jareš z našeho týmu si jel dvacítku německých historiků a doktorandů poslechnout. "Konference reprezentovala pouze "totalitární" proud historiografie, který věnuje hlavní pozornost konkrétním případům perzekuce, příběhům pronásledovaných, vězněných a často i popravených studentů a akademiků," píše Jareš ve své zprávě s tím, že toto úzké zaměření na represi a odpor bylo důvodem, proč se konference odmítli zúčastnit editoři šestisvazkových dějin Humboldtovy univerzity. Více zde.    

Jakub Jareš:  Jak bádají o prověřených univerzitách v Německu?

Zpráva o konferenci „Represe, opozice a odpor na vysokých školách v sovětské okupační zóně a v NDR“

(Berlín, 20.–21. květen 2010)    

Na berlínské Svobodné univerzitě se 20.–21. května 2010 uskutečnila konference věnovaná dějinám východoněmeckých vysokých škol, především pak dějinám opozičních a odbojových skupin a otázkám spojeným s jejich represí. Organizátorem konference, na níž vystoupilo přes 20 německých historiků a doktorandů, byl výzkumný institut Forschungsverbund SED-Staat při Svobodné univerzitě. Ačkoli šlo čistě o dějiny německých univerzit, byla konference inspirativní i pro české bádání.
    Konference se konala v návaznosti na „jubilejní období“ německých univerzit, které bude zřejmě znamenat i přelom v bádání o univerzitních dějinách. Vloni oslavila šestisté výročí Lipská univerzita, která si k narozeninám nadělila objemné pětisvazkové dějiny. Letos v říjnu oslaví 200 let Humboldtova univerzita v Berlíně, která kromě jiného připravila i přednáškovou řadu ke svým soudobým dějinám a plánuje vydat šestisvazkové dílo, věnované nejen svému institucionálnímu vývoji, ale také politickým a sociálním dějinám univerzity, stejně jako úvahám o povaze a limitech vědecké praxe v různých režimech. Aby toho nebylo málo: v roce 2008 slavila 450 let univerzita v Jeně, v roce 2007 měla 400. výročí univerzita v Giessen, příští rok oslaví 625. výročí univerzita v Heidelbergu.
    Ozvuky těchto jubileí byly přítomné i na konferenci. V jednom případě i v negativní podobě. Editoři jubilejního díla Humboldtovy univerzity se odmítli konference zúčastnit s námitkou, že její úzké zaměření na represi a odpor již dopředu implikuje jistý obraz univerzitního vývoje v NDR, který nemusí být pravdivý. Jejich námitka byla docela vážná a zároveň pochopitelná.

    Konference skutečně reprezentovala pouze „totalitární“ proud historiografie, který věnuje hlavní pozornost konkrétním případům perzekuce, příběhům pronásledovaných, vězněných a často i popravených studentů a akademiků. Tématem byla také infiltrace Stasi do vysokých škol. Na konferenci tak kromě jedné výjimky (Bertram Triebel) chyběly referáty, které by podrobněji představily běžnou sociální, politickou a vědeckou praxi na univerzitách, či příspěvky věnované ideologické proměně vzdělávání a vědy. Ovšem i „totalitární“ pohled má svou legitimitu a jakkoli je možná z vědeckého hlediska menší výzvou, jeho význam a dopad je zvlášť pro veřejné diskuse o minulosti neoddiskutovatelný.

    Není možné přiblížit zde všechny příspěvky, proto přinášíme podrobnější zprávu pouze o několika vybraných.
    
    Úvodní příspěvek přednesl Thomas Ammer, pamětník a badatel, který již v roce 1969 publikoval v západním Německu práci o stalinizaci univerzity v Rostocku. Sám byl pro opoziční aktivity na univerzitě v Jeně v roce 1958 zatčen a odsouzen na patnáct let do vězení, z nichž šest let odseděl. Poté jej „vykoupilo“ západní Německo. Ve svém příspěvku (Opposition und Widerstand an den Universitäten und Hochschulen der SBZ/DDR 1945–1961 / Opozice a odpor na univerzitách a vysokých školách v sovětské okupační zóně/NDR 1945–1961) představil výchozí teze k tématu: 1) komunistický režim v NDR a tím i vláda SED na vysokých školách nebyla prosazena naráz, ale postupně prosazována od konce války až do roku 1950/51, 2) na všech univerzitách a na některých VŠ vznikaly mezi roky 1948 a 1956 odbojové skupiny, jejichž životnost však většinou nebyla delší než tři roky, 3) opoziční a odbojové skupiny byly často podporovány různými organizacemi ze západního Německa (především finančně), ovšem přes krátkodobé posílení znamenala tato podpora spíše dlouhodobé oslabení odboje, protože jej orientovala hlavně na málo smysluplnou zpravodajskou činnost, 4) kvantitativní přehled o odboji je zatím neúplný; jisté je, že v období 1950–1959 bylo vyneseno přes 750 rozsudků v cca 85 skupinových procesech s opozičně smýšlejícími studenty, 5) po roce 1961 byly odboj a opozice na univerzitách již jen slabé, především kvůli důsledkům selektivního přijímacího řízení a kádrové politice.

    Tyto úvodní teze nebyly bohužel více diskutovány. Následoval po nich příspěvek badatelky Sybille Gerstengarbeové, která představila materiálově bohatý výzkum o opozičních aktivitách a politických represích na Univerzitě Martina Luthera v Halle (Widerstand und politische Verfolgung an der Universität Halle 1945 bis 1961 / Odpor a politické pronásledování na univerzitě v Halle 1945–1961). Se svým kolegou Horstem Hennigem se několik let zabývala dokumentací všech případů politického pronásledování studentů a učitelů hallenské univerzity, probádala jak německé, tak dosud zcela neznámé ruské archivy, zkoumala rovněž aktivity SED a Stasi, jednotlivé skupiny odporu a opozice a různá vyjádření podpory a solidarity ze strany učitelů vůči pronásledovaným studentům. Výsledkem jejich snažení je více než sedmisetstránková publikace Opposition, Widerstand und Verfolgung an der Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg 1945–1961. Eine Dokumentation, která vyšla v březnu 2010. Celkem bylo během let 1945–1961 z politických důvodů zatčeno 168 studentů univerzity a několik asistentů, docentů a profesorů. Sedm studentů bylo odsouzeno k smrti, ve třech případech byl rozsudek také vykonán (zastřelením v Moskvě).

Mnohem užší vymezení si pro svou práci zvolila doktorandka univerzity v Rostocku Anita Krätznerová (Zwischen „Störfreimachung“ und „Kampfauftrag“. Die Situation der Universitäten im Jahr 1961 / Mezi „uklidňováním“ a „bojovým závazkem“. Situace na univerzitách v roce 1961). Zabývá se situací na univerzitách během a po stavbě berlínské zdi v roce 1961, přičemž ji zajímá, jak se SED snažila tuto událost ideologicky (od)vysvětlit a jak na ni vysokoškolské prostředí reagovalo. Rozvíjí přitom svoji závěrečnou magisterskou práci, ve které sledovala stejné téma na příkladu Ústavu germanistiky univerzity v Rostocku. V disertaci se pokusí postihnout situaci na všech východoněmeckých univerzitách. Magisterská práce Krätznerové byla vydána a je v plné verzi dostupná na stránkách Rostocker Studien zur Universitätsgeschichte.

Některé zajímavé postřehy k aktivitám Stasi na vysokých školách přinesl historik Stefan Wolle, známý především jako vědecký vedoucí muzea DDR v Berlíně-Mitte. (Überwachung und Kontrolle an den Hochschulen in der Ära Honecker / Dohled a kontrola na vysokých školách v éře Ericha Honeckera). V úvodu upozornil Wolle na shromáždění rektorů v září 1971 v Merseburgu, na němž s více než dvouhodinovým projevem vystoupil ministr pro státní bezpečnost Erich Mielke. Ke „svým přátelům“ z vysokých škol zde měl mluvit o nebezpečí plíživé kontrarevoluce, která sice byla v Praze poražena, ale stále hrozilo její oživení a pronikání do NDR. Hlavním cílem nepřátel byla podle Mielkeho jednak mládež (ovlivňovaná skrze hudbu a módu), jednak umělecká a vědecká inteligence (kvůli svému buržoaznímu původu a také anarchistické organizaci svého času).
Dále Wolle zmínil, že práce Stasi na vysokých školách se stala dokonce i tématem diplomové práce. Napsal ji jeden z posluchačů Vysoké školy ministerstva státní bezpečnosti v Postupimi, titul zněl: Práce s tajnými spolupracovníky na vysokých školách na příkladu univerzity v Rostocku.
Jako jednu z hlavních aktivit Stasi vůči univerzitám označil Wolle snahu nasadit na vysoké školy své zaměstnance, kteří by poté mohli jako vědečtí pracovníci vyjíždět do zahraničí a získávat s tímto krytím zpravodajské informace. Vysoké školy by se podle Wolleho mohly s nadsázkou označit jako cestovní kanceláře pro ministerstvo státní bezpečnosti. Kromě toho zasahovala Stasi – prostřednictvím SED – do kádrové politiky na vysokých školách a do přijímacího řízení. Wolleho příspěvek bohužel zůstal na obecné úrovni, jednotlivé teze nebyly dokumentovány konkrétními příklady. Přesto upozornil na některé zajímavé aspekty.

Navazující referát Ilko-Saschy Kowalczuka, vědeckého pracovníka Úřadu spolkové zmocněnkyně pro zpracování pokladů státní bezpečnosti bývalé NDR (BStU) se měl původně zabývat situací na východoněmeckých VŠ v roce 1989 (Die Hochschulen und die friedliche Revolution 1989/90 / Vysoké školy a pokojná revoluce 1989/90). Kowalczuk na úvod zmínil tezi, že vysoké školy patřily v NDR spíše ke kontrarevolučním organizacím – jak jejich studenti, tak především učitelé představovali oporu režimu, jejich podíl na protestech byl nepatrný. Kowalczuk posléze upozornil na některé výjimky, které tento obraz alespoň zčásti korigují. Jako příklad jistého probouzení univerzit uvedl, že během komunálních voleb v květnu 1989 hlasovalo na Humboldtově univerzitě v Berlíně 4,4 % studentů proti jednotné kandidátce. Při předchozích volbách se našlo jenom 26 hlasů proti.
Po tomto stručném úvodu však Kowalczuk od avizovaného tématu odběhl a věnoval se hodnocení toho, jak vysoké školy nakládají s vlastní komunistickou minulostí a nakolik jsou schopné ji reflektovat. Zastával přitom tezi, že vysoké školy si s tímto dědictvím nevědí rady, a že především jejich vedení se k minulosti staví vyhýbavě. Výraznější příspěvky k jejímu poznání podle něj musely iniciovat různé zezdola vzniklé skupiny. Pro českého posluchače byly Kowalczukovy teze překvapivé, protože ve srovnání s českými problémy a stavem bádání o dějinách vysokých škol v Česku, je Německo na zcela jiné úrovni. Je však otázkou, nakolik byl Kowalczukův pohled ovlivněn tím, co chtěl především sdělit.
Celý zbytek svého času totiž věnoval zevrubné informaci o případu nově zvoleného prezidenta Humboldtovy univerzity Jana-Hendrika Olbertze, který má nastoupit na podzim do funkce. Olbertz zahájil svou akademickou kariéru již před rokem 1989 a podle Kowalczuka přitom vycházel až příliš vstříc komunistickému režimu. Kowalczuk přečetl některé pasáže z Olbertzovy habilitační práce, v níž jsou citováni nejen obvyklí klasici marxismu-leninismu Marx a Engels, ale například také Erich Honecker, jeho žena Margot Honeckerová, člen ústředního výboru SED Kurt Hager nebo vedoucí mládežnické organizace Egon Krenz. Na dalších místech habilitace pak podle Kowalczuka Olbertz oportunisticky vyzdvihoval NDR a naopak haněl západní země, především USA. Celá „kauza“, která se po Kowalczukově přednášce dostala i na stránky německého tisku (viz Spiegel a Tagesspiegel), velmi připomíná otázky spojené s kauzou Jiřího Pernese. Stejně jako on nebyl Olbertz členem komunistické strany, nýbrž zástupcem tzv. šedé (akademické) zóny a snažil se za cenu určitých ústupků budovat kariéru. Nakolik se přitom choval oportunisticky, a co z toho pro dnešek vyvozovat, zřejmě posoudí Humboldtova univerzita.
Kowalczukův příspěvek však každopádně kvůli aktualizačnímu ostří ztratil odborný charakter a více připomínal politický projev, který sice může upozornit na podstatné věci, ale je otázkou, nakolik patří na vědeckou konferenci.

    Na zajímavou aktivitu upozornila Laura Hottenrottová z Institutu pro dějiny lékařství Berlínského lékařského historického muzea. (Die Einflussnahme der Staatssicherheit auf die Charité – Forschungsstand. Eine Zeitzeugenausstellung als Impuls für weitere Forschungen / Vliv a působení státní bezpečnosti na univerzitní nemocnici Charité – stav bádání. Výstava založená na výpovědích pamětníků jako impuls pro další výzkum). Představila přípravu výstavy, jejímž hlavním tématem budou vzpomínky někdejších i současných lékařů a učitelů působících v univerzitní nemocnici Charité, jednom z největších zdravotnických, vzdělávacích i výzkumných center v celém Německu. Pamětníci budou dotazováni na dějiny Charité po roce 1945, zvláštní důraz přitom bude kladen na aktivity Stasi v tomto zařízení. Výstava, které na základě rozhovorů vznikne, bude prezentována od 1. září do 15. října 2010 v budově parlamentu spolkové země Berlín (Abgeordnetenhaus von Berlin) a měla by být impulsem pro další bádání. Historici z Institutu pro dějiny lékařství se hodlají zaměřit na prozkoumání vlivu Stasi na medicínský výzkum, na to, jak kontrolovala výjezdy lékařů a vědců z Charité do zahraničí, jaký měla vliv na kádrové záležitosti atd.
Historik Jochen Staadt v navazující diskusi upozornil, že by bylo zajímavé prozkoumat také téma, o kterém se sice hodně mluví, ale zatím nebylo historiograficky zpracováno – výzkumy Charité spojené s dopingem sportovců.

    Jeden z posledních příspěvků konference, a také příspěvek, který se nejvíce vymykal z jejího „totalitárního“ diskurzu, přednesl doktorand Technické univerzity ve Freibergu Bertram Triebel. Ve svém disertačním projektu se zabývá politicko-sociálními dějinami Báňské akademie ve Freibergu v letech 1945–1990, především pak tamní stranickou organizací a rezidenturou Stasi a jejich vlivem na státní vedení školy, stejně jako jejich vzájemnými vztahy. (Hatte die Partei immer Recht? Das herrschaftliche Wirken der SED an der Bergakademie in der SBZ/DDR / Měla strana vždy pravdu? Mocenské působení SED na báňské akademii v sovětské okupační zóně a v NDR)
Báňská akademie ve Freibergu byla jako jediná montánní vysoká škola ve východním Německu velmi sledovanou institucí; jak SED, tak Stasi se ji snažily dostat co nejvíce pod svou kontrolu. Triebel chce sledovat téma ze dvou úhlů pohledu: za prvé jej zajímá vnitřní život základní organizace SED i rezidentury tajné policie. Chce analyzovat jejich sociální i organizační strukturu a pomocí mikrosond pak i to, nakolik ovlivňovaly rozhodování o chodu akademie. Za druhé pak hodlá sledovat, nakolik byly aktivity základní organizace SED a Stasi ovlivňovány celospolečenským kontextem a politickým vývojem. V této souvislosti chce prozkoumat i chování vysokoškolských učitelů vůči stranické organizaci a státní bezpečnosti. Na konferenci Bertram Triebel prezentoval prozatím výsledky svého bádání o 50. letech na akademii. Jak SED, tak Stasi podle něj byly v tomto období spíše slabé a musely své pozice na akademii těžce budovat.

Již v úvodu jsme jako určitý problém konference zmínili její úzký „totalitární“ záběr. Mnohem větší problém však spočíval v tom, že ani v dané oblasti nepřinesla žádné syntetizující příspěvky. Jediným takovým pokusem byly úvodní teze Thomase Ammera, které však nebyly podrobeny větší diskusi. Konference tak byla spíše přehledem o jednotlivých výzkumných projektech, které nyní v Německu na poli univerzitních dějin (a především na poli dějin politické represe na univerzitách) probíhají. K jejich syntéze zřejmě bude muset dojít později.

Program celé konference je ke stažení zde.